Mše má pro nevěřícího laika punc tajemna. Jaké předměty se při ní používají a jaký mají význam? Zklidněme se a nahlédněme do klidu a ticha katolického kostela. Právě přichází kněz a obřad začíbá.
Misál je průvodcem bohoslužbou.
V katolické církvi se stává nejpoužívanější knihou, již zavádí už papež Pavel III. (1468–1549) při reformách na Tridentském koncilu v letech 1545–1563. Černě jsou v něm vytištěny všechny modlitby, které přednáší kněz, červeně poznámky k nim.
„Vezměte a pijte z něho všichni,“ vyzývá Ježíš Kristus své učedníky. Podává jim kalich naplněný vínem, symbolizujícím jeho krev. Při bohoslužbách se na Kristovu památku používá při svatém přijímání. Krev Páně ale smí v katolické církvi přijímat jenom kněz.
Talířek na posvátné oplatky
Na mši nesmí chybět patena. Kruhový talířek s mezikružím slouží k uložení proměněných hostií, zpodobňujících Kristovo tělo při přijímání. Patří ke kalichu a s ním se také používá.
Svojí prohlubní přesně zapadne do jeho obvodu. Jaké období církevního roku právě panuje, prozradí barva kněžského roucha. Červená patří slavnosti Seslání Ducha svatého (letnice, slaví se 50 dnů po Velikonocích). Fialová je typická pro období adventu a půstu.
Bílá patří době velikonoční a vánoční a konečně zelená značí liturgické mezidobí.
Špičatá čepice a volné bílé šaty
Mitra, zaoblená čepice se špičkou, je znamením, že se na mši vyskytuje vyšší církevní hodnostář, biskup nebo opat. Už od 10. století je nezbytnou součástí jejich oděvu.
Zajímavé je, že původem šlo o ceremoniální vlněnou čelenku, kterou v Římě nosily například cizinky. Pod barevným liturgickým rouchem kněžích se skrývá alba – volné bílé šaty, které zahalí postavu kněze až ke kotníkům a převazují se provazcem zvaným cingulum.
Alba se inspiruje klasickou římskou tunikou. Poprvé ji do detailu popíše Raban Maurus (asi 780–856), opat kláštera v německé Fuldě (dnes ve spolkové zemi Hesensko), v roce 818.
Očista kouřem, schránka jako plod a voda proti ďáblovi
Pomocí kadidelnice, nádoby s otvory pro unikání kouře, probíhá posvátná očista. V kostelích ji kněz nebo jeho pomocník používají k okuřování osob nebo předmětů.
V raném středověku se vyráběla ze zlata a stříbra, později se církev spokojí „jenom“ s bronzem, mosazí nebo mědí. Hostie se schovávají do nádobky zvané ciborium, která se pohárovitým tvarem podobá plodu jedné egyptské vodní rostliny.
Měla by být vyrobena z drahého kovu, nejčastěji stříbra na stěnách zdobeného zlatem. Chudší kostely se ale musejí spokojit s ciboriem cínovým nebo měděným. Kněz žehná vodě při rituálu, který patří mezi formu exorcismu, vyhánění ďábla.
U vstupu do kostela pak nikdy nechybí nádobka na stěně s touto svěcenou vodou. Křesťan má za povinnost omočit si v ní prsty a pokřižovat se. Tím si připomíná svůj křest.
