Německý Allstedt je na sklonku dubna 1525 na nohou. Právě sem dorazilo poselství radikálního kazatele Thomase Müntzera, který vyzývá k ozbrojenému boji proti vrchnosti. Z jihu Německa se šíří mohutná vlna selského povstání…
Několik posledních sklizní nestálo ani za řeč. Císař Karel V. (1500–1558) se zdržuje v dalekém Španělsku a vládcům jednotlivých německých zemí a zemiček, které tvoří Svatou říši římskou, nebezpečně narůstá hřebínek.
Upevňují svá postavení na úkor nižší šlechty a především těch největších ubožáků.
Ti na sklonku středověku ztrácejí i práva, která jim v dřívějších letech patřila. Jejich páni z nich peníze doslova dřou všemi způsoby. Poddaní nesmějí v řekách a rybnících chytat ryby, v lesích lovit zvěř ani sbírat dřevo.
Pokud chtějí vstoupit do manželství, musejí svoji vrchnost žádat o svolení a zaplatit daň. Když leží na smrtelné posteli, je to pán, kdo si jako první přichází pro nejlepší dobytek nebo nářadí z jejich pozůstalosti.
Hraběnčin rozmar
„Nasbírejte šnečí ulity,“ nakazuje hraběnka Helena z Lupfenu zbídačeným poddaným na konci sklizně roku 1524 v jihoněmeckém Stühlingenu. Nutně skořápky potřebuje pro své služky, aby na ně mohly namotávat přízi jako na cívky.
To už je na chudáky příliš. „Takový rozmar,“ hořekují. Tentokrát už se musí něco stát. Během několika málo dnů se dává dohromady na 1800 venkovanů, kteří vrchnosti sepisují stížnosti a ze svých řad si vybírají zástupce.
Vlna nespokojenosti s postavením poddaných se šíří rychleji než morová epidemie. Na stranu sedláků se brzy přidávají i menší města, jejichž obyvatelé si rovněž připadají, že jsou vrchnosti vydáni na milost a nemilost. Všude to tepe.
Zdá se, že boj za práva poddaných bude nevyhnutelný. Pak se ale k zemi snášejí první sněhové vločky a zima zrovna není vhodnou dobou na válčení…
Profíci proti amatérům
Ke střetu sedláků s tzv.
Švábskou ligou, vojenským seskupením říšských knížat, rytířstva i svobodných císařských měst, tak dojde až zjara 1525. Proti skvěle vyzbrojeným žoldnéřům Georga Truchsesse von Waldburg-Zeil (1488–1531) nemají rebelující chudáci nejmenší šanci.
Přesto si revolta po celém Německu nachází další a další ohniska. Kostely a bohaté kláštery tonou v plamenech. Jinde se sedláci mstí nenáviděným a zvlášť krutým pánům.
„Připravte jim uličku!“ velí svým mužům jeden z vůdců povstání Jäcklein Rohrbach (†1525) ve Weinsbergu (v dnešní spolkové zemi Bádensko-Württembersko) 17. dubna 1525. Hrabě Ludwig von Helfenstein společně s dalšími 70 šlechtici jsou následně ubodáni píkami v „uličce smrti“.
Za vše může ďábel
„Vzteklého psa musíš ubít k smrti; nezabiješ-li ty, zničí on tebe a s tebou celou zemi,“ píše krátce po masakru ve Weinsbergu slavný náboženský reformátor Martin Luther (1483–1546).
Německým vládcům přímo doporučuje, aby proti povstalcům rázně zakročili. Vzbouření sedláci paradoxně hledali opodstatnění pro své činy v jeho díle. Na jejich vzpouru Luther ovšem pohlíží jako na mnohem horší zločin, než je vražda.
Rebelující sedláky omlouvá jen tím, že je na scestí svedl ďábel. Nebo ztělesnění ďábla. Luther nikdy neměl v lásce radikálního kazatele Thomase Müntzera (1489/1490–1525), který se postupně propracuje do čela vzbouřenců.
Katolíci, nebo protestanti? Němečtí vládci nyní nacházejí společnou řeč. Müntzer skončí na popravišti a s ním během německých selských válek v letech 1524–1526 umírá odhadem 100 000–300 000 poddaných.
