Francouzský spisovatel Alexandre Dumas starší (1802–1870) se ve svém románu Tři mušketýři inspiruje osobou Charlese de Batze-Castlemora, francouzského hraběte d´Artagnana (1611–1673). Skutečný život jeho hrdiny ale vypadal o poznání jinak.

„Jeho Eminence (kardinál) pana de Tréville požádala, zda by mu dal dva mušketýry, kteří by byli šlechtici a neměli nic než plášť a meč, neboť by mu tak byli za vše zavázáni,“ Dumas, jak se Charles dostal do blízkosti kardinála.

Velitel mušketýrů Jean Armand du Peyrer de Tréville (1598–1672) prý vybral d´Artagnana a Besmauxe.

Charlese mohl doporučit Julesi Mazarinovi (1602–1661) doporučit hrabě de Guiche, pod jehož velením v roce 1646 sloužil ve Flandrách. Nemohl to být Tréville, protože Mazarin ho nenáviděl.

 Gazette de France 30. června 1646 oznamuje, že „pan d´Artagnan, jeden ze šlechticů Jeho Eminence,“ přijel z Flander ke dvoru, aby pověděl o úspěchu královského vojska. Tehdy už je Mazarinovým důvěrníkem, jinak by se mu nedostalo cti mluvit s ním osobně.

Vojáky poštve proti sobě

Dostáváme se k mušketýrům po dvaceti letech. Děj se odehrává v období 1648–1649. Tehdy propuká povstání Fronda (1648–1653; ze slova fronde, praky, kterým davy nespokojenců střílely do kardinálových oken).

„D´Artagnan a Besmaux si stýskali, že po celý život sloužili Jeho Eminenci, aniž se jakkoli povznesli. … nejednou netušili, kde vzít měďák na večeři…,“ lituje je Courtilz. Ve skutečnosti Mazarin není nevděčník. Ví, že Charlesovi může svěřit důvěrné úkoly.

Ten stráví dobu Frondy, kdy Mazarinovi hoří v Paříži půda pod nohama a musí utéct, jako posel v koňském sedle.

Kardinálovi přináší zprávy a on na oplátku 23. dubna 1651 posílá ze svého exilu na zámku Brühl v Severním Porýní-Vestfálsku příteli list, v němž se zmiňuje:

„Královna ve mně před časem vzbudila naději, že obdržím poručnictví v gardách pro pana d´Artagnana…“ Na hodnost poručíka si ale Charles počká až do jara 1652. A vojáky naštve, když vyjde najevo, že je Mazarinovým člověkem. Raději se vrací zpátky ke kardinálovi.

Žárlivá manželka

Romány líčí d´Artagnana jako galantního milovníka. Jeho první láskou se stane královina komorná Constancie Bonacieuxová, podlehne i zákeřné intrikánce mylady de Winter. O jeho milostných pletkách ale neexistují věrohodné zprávy.

Víme ale, že se 3. dubna 1659 oženil s vdovou Charlottou-Annou de Chanlecy (1624–1683). Konzervátor francouzské Bibliothéque royale Eugéne d´Auriac (1815–1891) vypravuje o jejich manželství:

„Ke své ženě se vždy choval dobře, pozorně a s klidem…Taková mírnost se jí ale jevila jako lhostejnost… Klid zaměňovala za nezájem, z d´Artagnanovy nepřítomnosti se rodila nová žárlivost. Uchýlila se tedy k slzám, pak přišly na řadu hádky…“

Dlouhá cesta k povýšení

„Po celých deset let jsem vojínem Vašeho Veličenstva, ničím jiným, a povoláváte-li mě k sobě, neměním pána, jenom posádku,“ skládá d´ Artagnan hold Ludvíkovi XIV. „Ale změníte-li teď posádku, dostane se vám, věřte mi, povýšení, jehož jste hoden,“ odpovídá dojatě král.

Cesta hraběte k povýšením je klikatá. V roce 1653 si kupuje dvorský úřad správce královské voliéry. Brzy ho ale prodává, zadluží se a za 80 000 livrů (roční nájem domku v Paříži tehdy stál asi 540 livrů) si kupuje hodnost kapitána Francouzských gard.

K mušketýrům se vrací až 26. května 1658. Gazette de France tehdy uvádí, že „pan d´Artagnan, bývalý kapitán v pluku Francouzských gard, složil do jeho (králových) rukou slib věrnosti a obdržel hodnost poručíka v kompanii Mušketýrů.“

Žalářníkem pana ministra

Tři mušketýři ještě po deseti letech spadají do časů 1660–1673. „…část rozmluvy, tak bystře a inteligentně vedené ze strany Fouquetovy, vzbudila v králi větší vážnost k povaze tohoto muže a jeho schopnosti coby ministra,“ tvrdí Dumas.

Král ale nakonec ztratí ve Fouqueta důvěru a nechá ho zavřít, přestože on údajně odhalí spiknutí, které má panovníka svrhnout a usadit na trůn jeho bratra Filipa. Ludvík XIV. pověří d´Artagnana choulostivým úkolem:

zatknout ministra Nicholase Fouqueta (1615–1680), protože tenhle intrikán si plete státní kasu se svou vlastní.

Akce proběhne v Nantes 5. září 1661. Panovník Charlesovi nařídí, aby na Fouqueta ve vězení (nejprve v západofrancouzském Angers, později ve Vincennes jihovýchodně od Paříže a v Bastile) dohlížel.

Nevděčné úlohy žalářníka se zbaví až po vynesení rozsudku nad Nicholasem 13. prosince 1664.

Král lituje jeho smrti

V závěru románu umírá d´Artagnan v bojích u Maastrichtu. V okamžiku, kdy dostane od krále povýšení na maršála, nemine ho nepřátelská dělová koule. Ve skutečnosti se po boku mušketýrů, od 22. ledna 1667 jako jejich kapitánporučík, se účastní dalších bojů.

Osudným se mu stane obléhání Maastrichtu, když Ludvík XIV. chce obsadit Nizozemí. „Počet ran z mušket byl tak velký, že ani kroupy nedopadají natolik hustě…,“ informují dobové noviny Le Mercure galant. Jedna z kulek si to namíří d´Artagnanovi do krku.

Krále zpráva o jeho smrti 25. června 1673 zaskočí. Gazette de France přináší 1. července 1673 oznámení:

„Ludvík XIV., okamžitě informovaný o d´Artagnanově smrti, dal najevo, že jej zpráva citelně zasáhla, to skrze důvěru, kterou v něho Jeho Veličenstvo chovalo.“