Málokdo se udrží a z dovolené u moře si žádnou nepřiveze. Mušle nás jednoduše fascinují! Než se také pustíte do sbírání, zjistěte o nich něco navíc.

Jen co se měkkýš narodí, má plné ruce (nebo spíš plnou nohu) práce. Z uhličitanů a proteinů, které vylučuje jeho plášť, si staví dům.

A musí si dát skutečně záležet! Neboť na rozdíl od lidí, kteří svá nevyhovující obydlí mohou zbourat či opustit a přestěhovat se do jiného, jemu musí tento jediný domeček vydržet na celý život!

Původní část ulity, kterou měl jako miminko, poznáte snadno – je to střed či špičatý konec spirály, od nějž se příbytek postupně zvětšuje, roztahuje a sílí. Rostoucí obyvatel uvnitř musí mít stále dostatek prostoru…

A až zemře? Pro jeho přenosný domov to konec neznamená! Jakmile se tělo mořského měkkýše rozloží a schránka vyprázdní, vlny ji, často zcela neporušenou, postupně zanesou na břeh.

Podmořské brnění

Lidově všem schránkám rozházeným po pláži říkáme mušle, přestože správně jméno patří pouze oblíbeným slávkám jedlým.

Plži mají ulitu, mlži lasturu složenou ze dvou částí, které se otevírají a zavírají. Funkce je však však podobná – bez nich by tito drobní tvorové byli v divočině oceánu v mnohem větším ohrožení!

A jak jim ulita či lastura pomůže k tomu, aby nebyli pro predátory tak dostupnou jednohubkou? Roli hraje jejich tvar. Živočichové s plochou a hladkou schránkou jsou velmi rychlí a nepříteli v mnoha situacích dokážou uniknout.

V tropických oblastech ale číhá predátor na každém kroku a útěk vůbec není snadný! Proto tu mají měkkýši často špičatou ulitu s ostrými hroty, která je pro mořské strávníky varováním. Špička je může zranit, dokonce někdy obsahuje i smrtelný jed.

Některé schránky jsou navíc tak tvrdé, že si na nich hladové zvíře doslova vyláme zuby!

Čističky i jídlo pro slepice

Užitečnou funkci mají mušle i po smrti svého obyvatele. A nejen tu, že jsou krásné, a vystavíme si je doma na poličce.

Jako zásobárna uhličitanu vápenatého, vitamínů a minerálů hrají mušle důležitou roli pro prostředí oceánu! V podstatě čistí vodu – absorbují do sebe různé jedovaté chemikálie, například stopy olova.

Do prázdných ulit na mořském dně se mohou schovat i malé rybky. A když už se mušle dostanou na břeh, živí se jimi třeba ptáci. Rozdrcené je ale v klidu můžeme použít i jako krmivo pro slepice. Anebo jako účinné hnojivo.

Lákavá je samozřejmě i perleť, která vzniká uvnitř některých lastur, a především v minulosti je velmi oblíbená při výrobě šperků nebo knoflíků.

Kterou si vyberete?

Všechny ty ulity, lastury, mušle či škeble, hrající nejrůznějšími odstíny a tvary, však mají ještě jiné poslání! Právě podle nich můžeme tu záplavu mořských měkkýšů od sebe rozlišovat. A vyznat se v nich není snadné – existuje více než 100 tisíc druhů!

Poměrně časté jsou třeba tenké a špičaté turritelly, veteránky moří, které zdobí slané vodstvo již minimálně 50 milionů let.

Pláže jsou plné i krásných srdcovek zdobených vroubky či proužky, nebo i obyčejných hladkých škeblí, které zas okouzlují řadou různých vzorů.

V mušli ikonického tvaru, kterou si přikládáme k uchu, abychom slyšeli údajné šumění moře, bydlel často křídlatec velký. A pokud najdete v moři ulitu podobnou suchozemským šnekům, nejspíš patřila mlžům rodu nautilus, tzv. loděnkám.

Těžký život leváků

Stejně jako u lidí, i v populaci plžů jasně převažují praváci. Jak to víme? Devět z deseti ulit je točeno právě na pravou stranu!

Položte si ji otvorem k sobě a špičkou nahoru. Otáčí se spirála od vrcholu po směru hodinových ručiček? Pak máte tu čest s pravotočivou ulitou. Pokud jdou závity od vrcholu proti směru ručiček, jedná se o levotočivou.

A proč je plžů leváků tak málo? Mnohem hůře si totiž hledají sexuálního partnera – stavba jejich pohlavních orgánů neumožňuje páření s praváckými jedinci, a často tedy zahynou ještě dříve, než stihnou po sobě zanechat potomky.

A co se dá vyčíst z lastur, kde spirálu nenajdete? Třeba odkud živočich pocházel. Anebo jakého se dožil věku, protože pruhy na schránce přibývají podobně jako letokruhy stromů.

Domov na půl milionu let?

Někteří měkkýši žijí dva roky, jiní čtyřicet, najdeme ale i 400leté rekordmany (arktika islandská). Ani to však zdaleka nemá na životnost jejich vápenitých schránek. Existuje několik exemplářů, jejich stáří se odhaduje na neuvěřitelných 500 000 let.

Skutečnou raritou je však mušle nalezená v Indonésii, na níž vědci objeví zvláštní rytinu. Systém čar nemůže být náhoda – patrně je vytvořil již náš primitivní předek hommo erectus před 430 až 540 tisíc lety!

Podle archeologických nálezů mušle podél Středozemního moře s oblibou sbírají také Neandrtálci.

Tuhý kořínek na pohled křehkých schránek pak potvrzuje i nejstarší známá sbírka mušlí, nalezená v troskách Pompejí, které v roce 79 našeho letopočtu pohřbí pod vrstvu lávy rozzuřená sopka Vesuv.

Sbírka pochází zhruba z roku 74 a je díky ní naprosto jasné, že sběratelství mušlí je již tehdy pro mnohé velkou vášní. Některé kousky totiž pocházejí opravdu z daleka, třeba až od Rudého moře.

K placení i k čištění zubů

Pestrý vzhled, praktický tvar, kvalitní materiál…, díky tomu všemu mušle odedávna lidi inspirují k mnoha dalším využití.

Již v hrobech z mladší doby kamenné mají kostry na sobě mušlové náhrdelníky či jiné šperky.

Ve starověku se pak mušle stanou v podstatě prvním rozšířeným platidlem! Používají se schránky tvorů zvaných zavinutec penízkový či zavinutec kroužkový, jednoduše nazývané kauri.

První zmínky pocházejí z Číny, z doby zhruba okolo roku 1200 př. n . l.. A jsou zároveň i nejdéle používanými „mincemi“ v historii, neboť na některých místech v Africe s nimi můžete zaplatit ještě v 18. nebo 19. století. Za 2500 malých lesklých mušliček například dostanete jednu krávu.

Zajímavé funkce se mušle dočkají i u starých Řeků, kteří je jako drcenou směs používají k čistění zubů. Jejich bělící funkce je prý daleko lepší, než mají dnešní pasty!