Dějiny medicíny jsou plné objevů, které posunuly lidstvo vpřed, ale i postupů, nad nimiž dnes zůstává rozum stát. Vedle geniálních inovací se totiž po staletí používaly metody, které pacienty spíše ničily než léčily.

Ačkoliv lékaři jednali s dobrým úmyslem, jejich postupy často způsobovaly nesnesitelnou bolest, těžké infekce nebo je dostávaly na hranici života a smrti.

Nedostatek znalostí o bakteriích, anatomii i chemii tak dal vzniknout čtyřem praktikám, které dnes patří k nejtemnějším kapitolám léčení.

1. Pouštění žilou a teorie humorálního systému

Po celá dvě tisíciletí, od antického Řecka až do 19. století, bylo pouštění žilou (venepunkce) základním pilířem západní medicíny. Tato praxe vycházela z Galénovy a Hippokratovy teorie o čtyřech tělesných šťávách (humorech) – krvi, hlenu, černé a žluté žluči.

Předpokládalo se, že nerovnováha těchto šťáv způsobuje nemoci. Lékaři se domnívali, že odstraněním „přebytečné“ nebo „špatné“ krve dojde k obnovení rovnováhy.

Používaly se k tomu pijavice nebo lancety, a to i u pacientů s anémií, infekcemi a velkou ztrátou krve.

Jeden z nejznámějších případů je smrt George Washingtona v roce 1799, kterému bylo během několika hodin odebráno obrovské množství krve, což mu pravděpodobně zkrátilo život, namísto aby ho zachránilo. Tato metoda oslabila, a často přímo zabila, miliony lidí.

2. Léčba rtutí a syfilis

Rtuť byla od středověku až do počátku 20. století považována za lék na celou řadu neduhů, od kožních onemocnění až po zácpu. Nejznámější a nejděsivější bylo její použití k léčbě syfilis, která tehdy představovala celoevropskou epidemii.

Pacienti byli rtutí potíráni, nechávali se v páře v rtuťových lázních, nebo rtuť dokonce pili. Slogan té doby zněl:

„Jedna noc s Venuší, zbytek života s Merkurem.“ Ačkoli rtuť mohla dočasně zmírnit příznaky syfilis, protože je silně toxická pro spirochety, zároveň vážně poškozovala nervový systém, ledviny a dásně pacientů, což vedlo k vypadávání zubů, šílenství a předčasné smrti.

Ironií je, že pacienti často umírali na otravu rtutí dříve, než na samotnou syfilis.

3. Trepanace lebky: Od rituálu k terapii

Trepanace, tedy vyvrtání otvoru do lebky, je jednou z nejstarších chirurgických praktik, jejíž důkazy nacházíme již v neolitu. Původně se jednalo pravděpodobně o rituální akt k uvolnění „zlých duchů“ nebo tlaku.

V rané medicíně se však používala k léčbě zranění hlavy, epilepsie, migrény a duševních chorob. Teorie spočívala v tom, že uvolnění tlaku na mozek zlepší stav. V dobách, kdy neexistovala anestezie ani dezinfekce, byla tato operace extrémně nebezpečná.

Vysoké procento pacientů umíralo na infekce, septický šok, nebo následné poškození mozku.

I když některým pacientům, kteří měli akutní nitrolební krvácení, mohla pomoci, v drtivé většině případů byla prováděna s chybným předpokladem a vedla k tragickým následkům.

4. Radium pro každého: Zázračný lék 20. století

Na počátku 20. století, po objevu Marie Curie, se radium stalo módním „zázračným lékem“. Lidé věřili, že radiace je zdrojem energie a vitality. Radium se přidávalo do nápojů (Radithor), kosmetiky, zubních past a dokonce i do čokolády.

Lékaři a komerční subjekty slibovali, že radioaktivní látky léčí impotenci, artritidu, rakovinu a celou řadu chronických nemocí. Pacienti, kteří požívali tyto produkty v naději na zlepšení zdraví, si nevědomky podepisovali rozsudek smrti.

Požití radia, silného zdroje záření, vedlo k rakovině kostí, anémii a předčasnému úmrtí.

Nejslavnější obětí byl sportovec Eben Byers, který zemřel na otravu radiem v roce 1932. Tyto čtyři metody jsou otřesným svědectvím o tom, jak snadno se pomyšlení na léčbu může změnit v hrůznou terapii.