Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. května 1942 rozpoutá doslova policejní peklo. Ještě ten den je vyhlášeno druhé stanné právo.
„Kdo osobám, které se podílely na spáchání atentátu, poskytne přístřeší nebo pomoc, anebo ač je mu známa taková osoba nebo její pobyt, neučiní oznámení, bude zastřelen se svou rodinou,“ uvádí jeho článek II.
S okamžitou platností se v 15.30 hodin téhož dne zavírají všechny zábavní podniky, hostince, zastavuje se veřejná doprava. Od 21.00 hodin večer do 6.00 ráno se nesmí vycházet. Pokud gestapo potká v těchto hodinách někoho na ulici, bez milosti ho zastřelí. Navečer se proto ulice měst a vesnic vylidňují.
Důkazy nejsou třeba
Soudí se ještě nekompromisněji než za prvního stanného práva. Existují jen dvě varianty rozsudku: smrt nebo předání gestapu k přešetření.
„Porada u tohoto soudu se nekonala žádná a vlastně celé řízení bylo pouhou formalitou, protože se přečetla pouze jména, krátce vyzvedl skutkový děj a bez dalšího jednání byly prohlašovány rozsudky, které byly již předem připraveny,“ popisuje přísedící brněnského stanného soudu, komisař R. Heidan.
Rozsudky padají bez důkazů.
Později šéf královéhradeckého gestapa A. Hardtke vypovídá, že „nám bylo řečeno, že mají stannému soudu být hlášeny osoby, proti kterým není sice přímých důkazů, ale je zde důvodné podezření, že jsou proti říši anebo že schvalují atentát na Heydricha, dále osoby, které mají zbraň schovanou a nehlášenou, a konečně, které ilegálně pracovaly“.
Hon na jihu Čech
Je neděle 14. června 1942. Gestapáci ale pracují pro třetí říší i ve svátek a vzhledem k zatím bezvýslednému pátrání po pachatelích atentátu (Karel Čurda zradí až 16. června 1942) ještě o to horečněji.
Honičky domnělých útočníků probíhají i na jihu Čech. Českobudějovické gestapo zatýká rodiny Erlů z hájovny Baldýnka poblíž vsi Drahov, Kazdů z Kardašovy Řečice a také třeboňských Navrátilů.
Kdosi prozradil, že ukrývali jistého Františka Navrátila, odbojáře z Moravy, který ovšem už stihl zmizet. Českobudějovický komisař gestapa Adolf Fuchs přesto dostává od nadřízených pochvalu za zdařilou akci.
Pražskému stannému soudu pošle telegram se jmény těch, kteří dostali trest smrti. Obratem obdrží potvrzení rozsudku. České Budějovice ale nemají popraviště, a tak odsouzené vezou do Tábora…
Pět hlavní pro každého
Na vojenské střelnici, nacházející se za táborskými kasárnami 52. dělostřeleckého pluku, už se houfují gestapáci. Během 18 hromadných poprav za heydrichiády tu umírá celkem 156 lidí.
Na smrt, která přichází vždy po 19. hodině, míří vždy tříčlenné skupiny odsouzenců. První jdou na řadu ženy. Na každého míří pět pušek. Tři si berou na mušku srdce, dvě hlavu. Kdo přežije pětinásobnou palbu, toho čeká rána z milosti od velitele.
Mrtvoly se pak vozí na kremaci zpátky do Českých Budějovic. Podobné scénáře probíhají jako přes kopírák i v dalších okresech. Odsouzence čeká smrt buď zastřelením, nebo oběšením.
V Plzni se popravuje na lobezské střelnici a později v Suchém Dole u Vejprnic, v Brně stojí šibenice u Kounicových kolejí. I když stanné právo končí 3. července 1942, soudy pracují dále.
Odměna za záchranu života
Třebaže se celkový počet obětí druhého stanného práva v protektorátu odhaduje asi na 5000, existují i příběhy se šťastným koncem.
Známého pražského advokáta Karla Stránského (1898–1978), funkcionáře Sokola a otce spisovatele Jiřího Stránského (1931–2019), zatýká krátce po vyhlášení druhého stanného práva gestapo.
Vzhledem k tomu, že nejde o jeho první zadržení, jeho manželka se zkušeně vydává do tzv. pečkárny (pražské sídlo gestapa, Petschkův palác na nároží dnešních ulic Politických vězňů a Washingtonova), kde stráví čtyři hodiny čekáním.
„Následujte mne,“ vybídne ji potom muž od Sicherheitsdienst (německá zpravodajská služba spadající pod Hlavní říšský bezpečnostní úřad) a uvede ji do své kanceláře. Strčí jí pod nos papír. Jde o rozsudek smrti se jménem Karla Stránského.
Nachází se zde i jeden podpis. „Zpola podepsaný rozsudek smrti mého otce pak ten úředník před matkou roztrhal a řekl: »Vyřiďte svému muži, že jsme si kvit, protože on mi za první světové války zachránil život v Haliči«,“ vzpomíná Jiří Stránský.
