V minulých stoletích obýval stránky bestiářů jako bájná příšera a údajně potomek draků, podle jedné legendy vzešel z pekelných plamenů. „Neživí se ničím než ohněm, v němž neustále obnovuje svou šupinatou kůži,“ napsal slavný italský renesanční génius Leonardo da Vinci (1452-1519).

Pekelný tvor z bestiářů naštěstí zůstal pouze na pergamenu. Ani jeho příbuzný se nevzepřel člověku, jako to popsal Karel Čapek (1890-1938) ve svém románu. Dnes již černožlutý krasavec v lidech nevzbuzuje hrůzu a setkání s ním se těší značné oblibě.

Vyhledává vlhké lokality

Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) je v České republice evidovaný jako silně ohrožený druh. Může za to vysazování smrkových monokultur, stále časté odlesňování, zvyšování zemědělské činnosti, větší výskyt chemikálií a vzrůstající automobilový průmysl.

V zajetí se největší ocasatý obojživelník dožívá kolem 40-50 let. Jeho domovinou jsou oblasti Evropy, západní Asie a jihozápadní Afriky. Tvor o velikosti 18 až 28 centimetrů upřednostňuje vlhké listnaté a smíšené lesy v podhorských oblastech nepřesahujících výšku 1200 metrů nad mořem, spatřit ho lze na loukách nebo polích, které se nalézají poblíž vodních toků.

Živí se menšími bezobratlými živočichy, převážně stonožkami, žížalami nebo třeba pavouky, červy či slimáky.

Skvrny jako výstražné signály

Nepravidelně tvarované žluté nebo oranžové skvrny na lesklém černém těle jsou charakteristickým zbarvením, jehož primární funkcí je varovat nepřítele, že není radno si s mlokem zahrávat. Příušní žlázy (patotidy) vyměšují jedovatou látku samandarin, která je pro menší živočichy, pokud se s ní dostanou do kontaktu, velmi nebezpečná – od svalových křečí či zvýšení krevního oběhu v celém těle způsobuje také komplikace s dýcháním, často dokonce i smrt.

Je faktem, že pro člověka není mločí jed smrtící, ale když se dostane např. do očí, může vyvolat nepříjemné pálení.

Mločí koloběh života

Aktivitu mloků je možné sledovat zejména v období mezi březnem a říjnem, kdy jsou čilí převážně v noci, dny tráví ukrytí před slunečními paprsky pod kameny, kořeny stromů nebo ve skalních štěrbinách, zimní měsíce přečkávají pod zemí.

Když nastane čas páření, sameček, zatímco přenáší samičku na zádech, naklade na zem spermie do váčku, který se označuje jako tzv. spermatofor. Samička tento vak zvedne kloakálním otvorem, kde následně dochází k procesu oplodňování a dalšímu vývoji.

Samička poté své potomky, jež se vyvinou do podoby larev, naklade do vody, kde se mohou živit rybím potěrem, drobnými korýši nebo členovci. Po třech měsících u nich dochází k proměně. Samička naklade ročně přibližně 40 larev.