Čínský dřevorubec Wang Č´smutně pohlédne, jak se tenčí ráz dřeva vedle jeho horské chalupy. „Musím přinést zásoby topiva na zimu,“ rozhodne se, protože rána už začínají být chladná.
Jak se prodírá lesem v hornatém terénu a hledá nejvhodnější souš ke skácení, otevře se před ním mýtina. Na ní vidí muže, skloněné nad herní deskou.
Hráči ani neotočí hlavu, tak jsou zabraní do hry go. Wang Č´, sám vášnivý hráč hry, se optá, jestli může jejich partii sledovat. Jeden z mužů mu pokyne, aby se posadil, a nabídne mu misku s datlemi.
Dřevorubec se krmí chutným ovocem a přitom napjatě pozoruje, jak se kameny na hrací desce přesouvají. Brzy upadne do transu, a když opět otevře oči, muži i s hrací deskou jsou pryč. Má pocit, že náruživé hráče pozoroval jenom pár hodin.
Když se ale vrátí zpátky do své vesnice, nikdo ho tam nepoznává. „Už sedm generací se narodilo a odešlo od té doby, kdy jeden muž z rodu Wangů odešel do hor a nevrátil se,“ prozradí Wangovi jeden vesničan.
Legenda o vzniku původem čínské hry go, pocházející už z období kolem roku 3000 př. n. l., svědčí o tom, že od partie se prý prostě neodtrhnete.
Princovi pomáhá, ale filozofa nenadchne
Jiná legenda ovšem přisuzuje vznik hry go ministrům legendárního čínského vládce Jaa (2356 – 2255 př. n. l.). Ten se zoufale snaží zdokonalit chabé duševní schopnosti svého syna.
„Pomozte mi, aby si vypěstoval intelekt náležící vladařům,“ poprosí jednou moudré muže a ti údajně pro slaboduché dítě připraví čtvercovou herní desku s nakreslenými 19 vodorovnými a 19 svislými linkami, které se kříží a tvoří průsečíky.
K desce přichystají 180 černých a 180 bílých kamenů. Princovým úkolem je obklíčit a zajmout kameny soupeře a obsadit co největší území na herním poli. Ačkoli princovi možná hra pomůže, pozdějšího filozofa Konfucia (551 – 479 př. n.
l.), který nám zanechá první zmínky o hře, ale její strategie příliš nenadchne. „Jde o naprostou ztrátu času, nechápu, čím to posouvání kamínků může pomoci vývoji naší společnosti,“ kritizuje hráčskou vášeň.
Sebeovládání přináší ovoce
Čínský kupec cestuje v 6. století n. l. se svým přítelem za obchodem do dalekého Japonska. Do cestovního zavazadla si přibalí i herní desku a dva měšce s kamínky. Na cestách si budou krátit večer hrou go.
Právě takovým způsobem se hra v období 6. – 8. století dostává do Japonska a obyvatele země vycházejícího slunce nadchne.
„Teď táhneš ty,“ pobídne šógun svého rádce. Muž sedící naproti němu se krátce zamyslí a pak přesune černý kámen z jednoho průsečíku na druhý. Šógun se zarazí. Z pozic kamenů na desce pochopil, že ho čeká porážka.
„Už mi to nejde tak, jako kdysi,“ pokývne k soupeři. Oba považují partii za vynikající duševní trénink. Japonští vládci si hru oblíbí a na přelomu 16. a 17. století v zemi existují hned čtyři hráčské školy.
Povinností profesionálních hráčů není nic jiného než se procvičovat v logice a kombinačních schopnostech. Jenom pronikavý intelekt ovšem mistrům k úspěchu nestačí. Při dlouhých partiích se neobejdou bez dokonalého sebeovládání, vytrvalosti a trpělivosti.
Východní versus západní myšlení
Nabízí se srovnání dvou strategických her – šachů a go. „Šach je hrou válčení a ničení, zatímco go je hrou sdílení trhu a harmonických vztahů,“ tvrdí Jusuki Miura, japonský odborník na hru go.
Zatímco v šachu je cílem zajmout soupeřova krále, v go se hráči snaží získat co největší podíl území na herní desce. Každý z nich v průběhu partie něco získá a něco ztratí, ale jejich kameny zůstávají vedle sebe.
„Studium hry go může prozradit, jak japonský obchodník myslí a rozvíjí svou obchodní strategii. Naopak, šach odráží způsob, jakým myslí a rozvíjejí své obchodní strategie lidé ze Západu,“ hodnotí rozdíly v hrách Miura. Jednoduchý princip hry dává hráčům 10800 variant tahů, u šachů „pouhých“ 10120.
