Čtení ovládá Nizozemec Hugo Grotius ve dvou letech, doktorem práv se stává v pouhých patnácti. Vypadá to, že tenhle mladík má nastartováno na neuvěřitelnou kariéru.

Genialita se ale Hugovi Grotiovi (1583-1645) nevyplácí ve chvíli, kdy se roku 1618 staví proti Mořici Nasavskému (1567–1625), oranžskému princi. Čeká ho zatčení a doživotní žalář. Naštěstí použije všechnu svoji chytrost k tomu, aby z vězení utekl.

V roce 1620 se mu podaří uprchnout.

Útočiště u krále

Zamíří k francouzskému královskému dvoru Ludvíka XIII. (1601–1643), kde má kontakty a jako houba nasává diplomatické zkušenosti. Zdejší školu intrik dokonale zúročí.

Současný německý autor Jörg von Uthmann poznamenává, že Grotius „žil v rozporech: roku 1609 s vervou bránil svobodu moří v dobrozdání Mare liberum (v tomto spisku řeší otázky politického členění moře a tvrdí, že moře patří všem – pozn.

red.)… o čtyři roky později zastával jakožto nizozemský delegát při jednání v Londýně opačné stanovisko.“

Jsou diplomatická zastoupení zbytečná?

Grotius se jednou nechává slyšet, že „stálá diplomatická zastoupení jsou zbytečná.“ Preferuje spíš mimořádné diplomatické mise s přesnými úkoly. To mu ale nezabrání v tom, aby pragmaticky změnil názor.

Navzdory svému předchozímu tvrzení ve spise „O zákony války a míru: Tři knihy“ z roku 1625 vylíčí mimo jiné i práva vyslanců. Dokonce se roku 1634 nechává jmenovat švédským vyslancem v Paříži. Peníze za funkci totiž nesmrdí.

Obdivovatel ze severu

Švédský král Gustav II. Adolf (1594–1632) patřil mezi jeho velké obdivovatele a švédský kancléř Axel Oxenstierna (1583–1654), rozhodně doporučí jeho nástupkyni královně Kristině I. (1626–1689), aby Huga zaměstnala.

Diplomat neváhá její nabídku přijmout. Stálý příjem se přece hodí…