„Je to lhář Paša, “ přezdívá se v diplomatických kruzích Nikolaji Pavloviči Ignaťjevovi. Rusové mu ovšem děkují. Zájmy jejich impéria dokáže bránit s chladnou tváří. Nědělá mu nejmenší problémy říkat něco jiného, než si myslí.  

Svoji kariéru odstartuje Nikolaj Pavlovič Ignaťjev (1832-1908) roku 1856 na kongresu v Paříži po Krymské válce (1853–1856). Bojuje tam za vymezení rusko-osmanských hranic. Dva roky poté ho Rusové pošlou do Střední Asie do Chivského chanátu a Emirátu Buchara. 

Chivský chán by ho nejraději zajal jako rukojmí, má už ostatně připravený plán. Ignaťjev ho ale přesvědčí, že nepřichází jako nepřítel, a nakonec odjíždí se smlouvou o přátelství a obchodu v kapse.  

Zamíří do Pekingu  

Další Nikolajovou diplomatickou štací se stává zplnomocnění u soudu v čínském Pekingu. Dostává úkol vyjednat smlouvu definující východní rusko-čínskou hranici. Využívá nelehké situace čínské vlády.

Angličané a Francouzi během druhé opiové války v roce 1860 obléhají Peking a vypálí císařský letní palác.   

Impérium chce území  

„Angličané a Francouzi hájí jenom svoje mocenské zájmy. Rusko chová vůči Číně přátelské úmysly. Nejde nám o získání žádných teritorií,“ tvrdí  Ignaťjev s pokerovou tváří čínské straně.

Ve skutečnosti ale Rusům nejde o nic jiného než získat Vnější Mandžusko. Ve hře je sice původně jenom území na levém břeh řeky Amur, ale Nikolaj Pavlovič si troufá na víc.  

Využívá strachu 

V Číňanech vyvolá strach z dalších anglofrancouzských plánů. Jejich vláda pak Rusku v Pekingské smlouvě přepustí nejenom zemí na levém břehu Amuru, ale i Vnější Mandžusko na druhé straně.

Svými úspěchy při jednání s Orientálci si Ignaťjev vydláždí cestu k funkci ruského velvyslance v Konstantinopoli, kterou zastává v letech 1864–1877.