Bíle oblečený rádža se obrátí na kněze a nenápadným pokynem mu naznačí, co má dělat. Svatý muž vezme dýku a vrazí mu ji do srdce. Nastává davové šílenství. Balijci vraždí každého kolem sebe a nakonec zabodnou dýky do své hrudi. Koho nezabijí oni, umírá po výstřelech z pušek holandských vojáků.

Holanďané už v 16. století obchodují s Jávou a Sumatrou a v roce 1590 přistanou i na ostrově Bali. Trvá ale ještě dlouhých 250 let, než se jejich velvyslanec Huskus Koopman (1799–1844) začne sjednávat smlouvy s balijskými králi. Mazaně jim tehdy podstrčí i listinu, která obsahuje souhlas s tím, že balijská království spadnou pod holandskou správu. Panovníci to netuší a o to víc jsou pak překvapeni. „Jak může nějaký kus papíru dávat někomu nároky na naši půdu?,“ kroutí nechápavě hlavou a protestují. „Když to nejde po dobrém, půjde to zlém,“ rozhodnou se Holanďané a půdu si chtějí vzít násilím. V roce 1846 se na ostrově vylodí 3500 jejich vojáků. Balijci ve strachu raději slíbí Holanďanům poslušnost. Klid ale trvá jenom do chvíle, než holandští ozbrojenci opustí ostrov. Okamžitě poté začnou horečně shánět zbraně. Když k balijskému pobřeží znovu přirazí holandské lodě, jejich posádky čeká nepříjemné překvapení v podobě 16 tisíc ozbrojených mužů, kteří si nechtějí nechat nic líbit. Vede je Gusti Ketut Jelantik (†1849), jemuž se povede Holanďany zahnat. „Dokud budu žít, nebudu uznávat autoritu Holanďanů v této zemi,“ prohlašuje odvážně.

Poruší pravidla

Nepřátelé ostrovanů si ale z neúspěchu berou ponaučení, a když v roce 1849 znovu vezmou útokem balijskou pevninu, jejich armáda má už 7 tisíc mužů. Domorodci mají tentokrát smůlu. Umírá jich několik tisíc, zatímco holandské ztráty činí sotva 30 mužů. 13. července 1849 se zrodí dohoda o holandské suverenitě na ostrově. Dochází i ke zrušení tawan karangu, práva Balijců vzít si svoji kořist, pokud nějaká cizí loď ztroskotá v jejich vodách.  Balijcům ale zůstávají rádžové, kteří mají právo vládnout na území jednotlivých království. Půlstoletí je na Bali klid. Jenže domorodci opět neplní sjednané dohody, a tak holandská armáda 14. září 1906 znovu přistává u břehů ostrova. „Porušili jste pravidla. Vyplenili jste naši loď,“ obviní Balijce, kteří se vrhli na plavidlo plující pod holandskou vlajkou, jež krátce předtím ztroskotalo u ostrova.

Raději smrt!

Vojáci proto zamíří o den později pod velením holandského generálmajora Bernarda Marinuse Rosta van Tonningena (1852–1927) do Badungu v jižní části ostrova. Spolu s Tabananem a Klungklungem jde o jedno ze tří království, které bojuje proti holandské nadvládě. Domorodci statečně vyrážejí s kopími vstříc nepřátelům, ale proti dešti kulek z pušek nemají šanci. Vojsko se proto hladce dostává do vnitrozemí. Jakmile dorazí 20. září 1906 do města Kesimanu, zjistí, že zdejší král už byl zabit místním knězem. Královský palác hoří a město je vylidněné. Šiky vojáků proto míří dál do Denpasaru. Jak se přibližují ke královskému paláci, upoutá je stoupající kouř. Stále hlasitěji je slyšet bubnování. Zvuk se šíří z královského paláce. Když dorazí na dohled k budově, objeví se před nimi tichý průvod s rádžou na nosítkách. Nesou ho čtyři muži, oblečený je do tradičních bílých pohřebních šatů (v těchto oblastech je pohřební barvou bílá). Má na sobě nákladné šperky a v rukou pevně tiskne dýku kris. Následuje ho bohatý doprovod: stráže, úředníci, ženy i děti. Všichni jsou oblečení podobně. Chystají se spáchat tzv. puputan, masovou rituální sebevraždu. „Raději smrt než dát zemi cizincům,“ šeptá rádža.

Řádža si podřízne hrdlo

Jeho průvod se ocitá pouhých sto kroků od šiků holandských vojáků. Domorodci na vojsko útočí kopími a oštěpy. Odpovědí jsou jim výstřely z pušek. Rádža sestoupí z nosítek. Knězi podá dýku a gestem mu naznačí, že ji má vrazit do jeho hrudi. Muž nezaváhá. Všichni to pochopí jako pokyn k vraždění. „Zbytek procesí začal zabíjet sebe i ostatní. Ženy posměšně házely šperky a zlaté mince na vojáky.“ uvádí americký historik Willard A. Hanna.  „To je váš žold za to, že nás zabijete,“ křičí ženy na Holanďany. Počty mrtvých v Badungu se liší, oficiálně se udává asi 450, neoficiálně až desetinásobek. Ovšem zabíjení ještě není konec. Holanďané zajmou rádžu z Tabananu, který si podřízne hrdlo, rádža z Klungklungu umírá ranou z holandské pušky.