„Jedni byli zrozeni k tomu, aby veleli, druzí – jako inženýři – k tomu, aby poslouchali,“ rozčiluje se vévoda La Feuillade na adresu maršála Vaubana. Ten během války o španělské dědictví navrhuje plán, jak dobýt oblast Turínska.

Dalším vojevůdcům Ludvíka XIV. se ale pranic nelíbí, že by měli poslouchat nějakého stavitele. Mnohým z nich navíc v žilách koluje ta nejvznešenější krev, nějaký Vauban jim nesahá ani po kotníky…

Francie se zmítá v občanské válce. Na straně frondy, šlechtických vzbouřenců proti králi a hlavně kardinálu Mazarinovi (1602–1661), bojuje mladičký venkovský šlechtic z Burgundska Sébastien Le Prestre de Vauban (1633–1707).

Sláma mu ještě čouhá z bot, když padne do zajetí královských. „Teď mě určitě popraví,“ přemítá horečně v temné vězeňské kobce. Nestane se tak.

Naopak, vlídnost, jakou talentovanému mladíkovi projeví sám Mazarin, z Vaubana už doživotně učiní jednoho z nejoddanějších služebníků Ludvíka XIV. (1638–1715).

Hvězda jako ideál

„Mou převládající vášní je zajisté láska ke slávě,“ prohlašuje Král Slunce. Kvůli ní se během své předlouhé vlády pouští hned do několika válečných konfliktů. To je příležitost pro Vaubana.

Teoretické znalosti o stavitelství nebo geometrii si osvojil v klášterních školách, praktické získává po boku skvělého inženýra, rytíře de Clerville (1610–1677).

Kvůli nevyplacenému věnu své manželky Ludvík XIV. v roce 1667 vtrhne do Španělského Nizozemí. Během následujících měsíců dobývá 12 důležitých pohraničních měst.

Vauban se okamžitě pouští do jejich nového opevňování. Stavitelovým ideálem se stává tvar osmicípé hvězdy. Za svou kariéru vybuduje celkem 33 nových pevností a další tři stovky přestaví podle svých představ.

„Občas je lepší vzdát se území, které se nedá bránit,“ šokuje občas svými názory Vauban královský dvůr. Ludvík XIV. mu však překvapivě pozorně naslouchá a dá na něj…

U nepřátel vyvolá paniku

Kdo jiný dokáže úspěšně dobývat evropské pevnosti než jejich stavitel?! Ve společnosti samotného krále řídí Vauban v roce 1673 obléhání nizozemského Maastrichtu. „Kopejte tímto směrem,“ nakazuje tehdy královský inženýr.

Na 20 000 rolníků nahání na stavbu zákopů, díky nimž mohou Francouzi bezpečně proniknout až do těsné blízkosti nepřátelských hradeb. V roce 1688 při obléhání dalšího nizozemského města Philipsburgu zase přichází s nápadem na tzv. rikošetovou palbu.

Zatímco se děla obléhatelů doposud soustředila na destrukci vnějších hradeb měst, Vauban se zaměřuje na likvidaci vojenské techniky, umístěné na nich.

Účinek na francouzské nepřátele je mocný, jen v málokterém městě nevypukne po takovém způsobu palby panika a chaos. Díky Vaubanovým zlepšovákům se obléhání napříště nepočítá na měsíce a týdny, ale na pouhé dny.

Za pocty se neodvděčí

K nelibosti řady vojevůdců a princů královské krve, Ludvík XIV. povyšuje v roce 1703 Vaubana na maršála Francie. O dva roky později mu uděluje nejvyšší možné vyznamenání – Řád sv. Ducha.

Už dříve ho tak štědře odměnil, že si Vauban mohl v rodném Burgundsku postavit zámek. Čerstvě jmenovaný maršál se však králi zrovna neodvděčí. Své názory si tento notorický psavec nikdy nenechával pro sebe.

Kromě stavby pevností „fušuje“ do lesnictví, mincovnictví i chovu prasat. V roce 1685 se odváží veřejně kritizovat zrušení Ediktu nantského, který Francouzům zajišťoval náboženskou svobodu, později si vezme na paškál i systém daní.