Elegantně kráčí ulicí, pevně sevřená korzetem a s nespočtem vrstevných spodniček. Když míjí postaršího muže, znervózní. Je solidně oblečený, ale nepokrytě na ni zírá jako nějaký obejda.

Oním mužem je hudební genius Ludwig van Beethoven (1770–1827). Muž, který se horečnatě zamilovává do žen, které mu jsou odepřeny, a ty, které by ho vítaly s otevřenou náručí, buď ignoruje, nebo je zahrne svou pověstnou neurvalostí, aby vzaly do zaječích.

Lehké to nemá ani v intimním životě. „Ukojení smyslnosti bez duchovní roviny je a vždy bude animálním. Člověk pak nepocítí ten vznešený cit, ale spíše výčitky,“ napíše si do deníku, zřejmě po další z mnoha návštěv veřejného domu.

Vstávat a cvičit!

Tmavovlasý, pronikavých očí a šibalského úsměvu. Takový je Beethoven zamlada. Jeho hudební vzdělávání začne v pěti letech. Je to tvrdá škola, při které Ludwig často propuká v zoufalý pláč.

Krom jiných se hudební výuce podílí i rodinný přítel, krom jiného tenor a klavírista Tobias Friedrich Pfeiffer (1756–1803). Učí hocha na klavír. Má to ale háček. Pfeiffer trpí nespavostí, a když nespí on, nebudou spát ani jeho studenti! A tak děti neváhá v noci doslova vytahovat z postele kvůli další lekci!

Buď ty, anebo moje děti…

Je květen roku 1799 a jiskření nad pianem by se dalo krájet. Beethoven je najat, aby učil talentovanou hraběcí dceru Josefínu Brunsvikovou (1779–1821) hře na piano. Věnuje ji svou Měsíční sonátu. O tom, že oba sdílejí velkou náklonnost, nemůže být pochyb.

Takový vztah je ale nepřípustný. Josefína si tak musí vzít o mnoho staršího hraběte Jana Josefa Deyma (1752–1804). Beethoven jí ale z života nezmizí, stále ji vyučuje. Když s manželem čeká čtvrté dítě, stane se vdovou. Vztah konečně dostane reálné obrysy.

Bohužel, svatba se konat nebude a přes probrečené polštáře musí Josefína jejich dostaveníčka i rozsáhlou milostnou korespondenci ukončit. Přišla by jinak o opatrovnictví svých dětí…

Švagrovou nemůže ani cítit

Další záchvat kašle končí zakrváceným kapesníkem. Ludwigův mladší bratr Kaspar Anton Karl van Beethoven (1774–1815) umírá na tuberkulózu.

Zůstane po něm spousta dluhů způsobených životem na vysoké noze, manželka Johanna (1786–1869), kterou Ludwig nemůže vystát, a hlavně syn: Karl van Beethoven (1806–1858). Kaspar v poslední vůli určí bratra jako opatrovníka a vdovu jako spoluopatrovnici.

Ludwig bratra po propuknutí nemoci finančně podporuje a jeho poslední přání si vezme k srdci. Až nelidsky. Vynaloží všechen svůj společenský vliv a notné finance, aby chlapce zcela oddělil od matky a připadl do péče jemu!

To se raději zabiji!

Hoch dostane skvělé zázemí, perfektní vzdělání… a bude žít vnitřně zhroucený život v zanedbané domácnosti s hluchnoucím strýcem, který ho oslovuje „můj synu“. Na Johanně nenechá skladatel niť suchou.

Nepřilepší ji, že byla odsouzena za zpronevěru a křivé obvinění, kdy ji od tvrdého ročního trestu zachránily jen manželovy konexe. Karl se pokusí několikrát utéct a vidět se s matkou, policie ho ale vždy rychle navrátí zpět.

Nakonec si mladík v červenci roku 1826 koupí dvě pistole a pokusí se zastřelit. To se naštěstí nepodaří: Jedna ze střel sice zasáhne spánek, ale zranění není fatální. A jen o tři čtvrtě roku později jeho opatrovník umírá.