Představte si živočicha, který se ráno probudí stejně „mladý“ jako před lety. Nezmar je jen několik milimetrů velký sladkovodní polyp, přesto patří k nejpodivuhodnějším tvorům, které vědci používají při výzkumu stárnutí.

Jeho tělo se neustále obnovuje, poškozené buňky nahrazuje novými a za určitých podmínek u něj věk nevede k obvyklému nárůstu úmrtnosti. Neznamená to ale, že je nezmar doslova nesmrtelný.

Vědci mluví přesněji o zanedbatelném stárnutí, a právě v tom spočívá jeho fascinující tajemství. Nezmar rodu Hydra vypadá téměř primitivně. Tvoří ho trubicovité tělo zakončené chapadly a přísavným terčem, kterým se přichytává k podkladu.

Uvnitř tohoto jednoduchého organismu se ale odehrává pozoruhodný proces. Jeho tkáně obsahují několik populací kmenových buněk, které se průběžně dělí a vytvářejí nové buňky. Staré a poškozené buňky se naopak z těla postupně ztrácejí.

Organismus tak není odkázán na jedinou „sadu“ buněk, která by se během života stále více opotřebovávala. Výzkum ukazuje, že právě nepřetržitá obměna tkání patří mezi hlavní důvody, proč Hydra vulgaris za laboratorních podmínek nevykazuje běžné známky stárnutí.

Pozorování přináší ještě silnější důkaz

Důkaz přichází už v roce 1998. Biolog Daniel E. Martínez sleduje nezmary po dobu čtyř let a zjišťuje, že jejich úmrtnost zůstává velmi nízká a s věkem se nezvyšuje. Nezaznamenává ani zjevný pokles rozmnožování.

Martínez proto dochází k pozoruhodnému závěru, že nezmar může „unikat“ procesu stárnutí a být potenciálně nesmrtelný. Nejde však o důkaz, že jednotlivý nezmar může žít navždy. Vědci pouze nepozorují typický vzorec, který známe u člověka:

Čím jsme starší, tím více roste riziko úmrtí a klesá schopnost organismu fungovat.

Nejde o univerzální teorii

Nejpřesvědčivější výsledky přicházejí později. Ralf Schaible, Alexander Scheuerlein, Daniel Martínez a James Vaupel se svými kolegy sledují 2256 nezmarů ze dvou blízce příbuzných druhů, ve 12 skupinách, a shromažďují více než 3,9 milionu dní pozorování.

Výsledek je mimořádný: věkově specifická úmrtnost zůstává extrémně nízká a prakticky konstantní. Ani plodnost podle studie s postupujícím věkem systematicky neklesá. Někteří sledovaní jedinci přitom pocházejí z linií starších než 41 let.

„Naše data ukazují na konstantní úmrtnost a reprodukci u nezmara,“ shrnují autoři studie publikované v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. Jejich závěr je pro biologii stárnutí zásadní:

teorie, podle nichž musí všechny mnohobuněčné organismy po dosažení dospělosti postupně chátrat, neplatí univerzálně.

Nesmrtelný? Raději opatrně

Nezmar přitom není jediným organismem s mimořádnou odolností vůči stárnutí, ale patří k nejlépe prozkoumaným příkladům. Slovo „nesmrtelný“ je proto potřeba používat s rezervou.

Nezmar může zahynout například kvůli nemoci, predátorům, nevhodným podmínkám nebo jinému poškození. Navíc ne všechny druhy Hydra se chovají stejně.

Například Hydra oligactis může po pohlavním rozmnožování vykazovat výrazné známky stárnutí, zhoršuje se její pohyb, příjem potravy i schopnost rozmnožování a úmrtnost prudce roste.

Právě tento kontrast vědcům umožňuje hledat mechanismy, které nezmarovi pomáhají stárnutí odolávat.

Jedním z podezřelých hráčů je FoxO, protein známý také z výzkumu stárnutí u dalších organismů. Podílí se na regulaci kmenových buněk, stresové odpovědi a dalších procesech, které pomáhají udržovat tkáně v dobrém stavu.

Výzkumníci proto nezmara nezkoumají proto, aby z něj vyrobili recept na věčné mládí. Jeho skutečná hodnota je mnohem zajímavější: ukazuje, že příroda dokáže stárnutí řešit úplně jinak, než jak ho známe u člověka.

Možná právě v tomto několikamilimetrovém tvorovi se ukrývá část odpovědi na otázku, proč se některé organismy opotřebovávají rychle, zatímco jiné jako by biologické hodiny téměř zastavily.