Dnes člověk vytáhne z kapsy kalkulačku a během dvou vteřin zjistí, kolik je 17 × 38. Ještě před několika staletími by na stejný úkol potřeboval tužku, papír a ideálně také dostatek času na přemýšlení.

Pak přicházejí na řadu mechanismy, které vypadají jako směs pokladny, trezoru a parního stroje.

Některé jsou tak velké, že by se do kapsy nevešly ani po pořádné odtučňovací dietě. A přesto právě z nich vede cesta k drobnému přístroji, který dnes bez mrknutí spočítá hypotéku, odmocninu i to, kolik nám ještě zbývá peněz.

Touha přenechat otravné počítání někomu jinému není vůbec nová. V 17. století francouzský matematik a fyzik Blaise Pascal (1623-1662) ukáže světu mechanický počítací stroj, známý jako Pascalina.

Pascal ho konstruuje mimo jiné proto, aby pomohl svému otci, který pracuje jako výběrčí daní a má před sebou nekonečné sloupce čísel.

Místo aby člověk při každém sčítání riskoval, že se někde přehlédne, stroj poslušně otáčí kolečky. Pascalina ale rozhodně nevypadá jako dnešní kalkulačka. Je to poměrně komplikovaná mechanická skříňka plná ozubených kol.

Když se jedno kolečko otočí z devítky na nulu, mechanismus automaticky posune další. V zásadě jde o první generaci stroje, který říká:

„Matematiku nech na mně.“ O několik desetiletí později přichází německý matematik Gottfried Wilhelm Leibniz (1646-1716) s ještě ambicióznějším mechanismem, který dokáže nejen sčítat a odčítat, ale pomocí opakovaných operací také násobit a dělit.

Obří počítače, které mají jednu velkou nevýhodu

V 19. století se myšlenka mechanického počítání pořádně rozjede. Anglický matematik Charles Babbage (1791-1871) navrhuje Difference Engine, tedy diferenční stroj určený mimo jiné k výpočtu matematických tabulek.

Jeho stroj je v principu předchůdcem počítač, jen má jeden drobný problém: Není zrovna kapesní. Babbage ho během života nedokončí, ale pozdější rekonstrukce ukazuje, že jeho koncepce funguje.

Mechanické kalkulátory se mezitím dál zdokonalují a v první polovině 20. století se objevují kancelářské stroje schopné zvládat početní operace pomocí soustav ozubených kol, páček a dalších součástek. Vrcholem mechanické miniaturizace je pozoruhodná Curta.

Vyrábí se od roku 1947 a vypadá trochu jako malý mlýnek na pepř, který někdo omylem naplnil matematikou. Uvnitř má složitý mechanismus a pomocí otočné kliky dokáže sčítat, odčítat, násobit i dělit.

Je považována za jedinou mechanickou kalkulačku, která se skutečně vejde do kapsy.

Elektronika dává matematice turbo

Pak přichází elektronika a všechno se dramaticky zmenšuje. V 60. letech začínají inženýři nahrazovat obrovské mechanické mechanismy integrovanými obvody. Texas Instruments v roce 1967 představuje prototyp Cal-Tech, přenosné elektronické kalkulačky.

Ještě pořád ale váží kolem tří a půl libry, tedy přibližně 1,6 kilogramu, a výsledek nevykouzlí na displeji – vytiskne ho na papírovou pásku. Je to spíš „kapesní“ kalkulačka pro kapsu velikosti kufru.

Zlom přichází kolem roku 1970. Sharp, Sanyo a Canon uvádějí první bateriové ruční elektronické kalkulačky a Canon Pocketronic navazuje právě na vývoj Cal-Techu.

Opravdovou kapesní revoluci pak představuje Busicom LE-120A Handy z roku 1971. Je dost malý na skutečnou kapsu, používá LED displej a jeho elektronika už využívá takzvaný „calculator-on-a-chip“.

Brzy už kalkulačka není výsadou účetních a vědců. Ceny prudce klesají a v polovině 70. let začíná být obyčejná kalkulačka natolik levná, že ji může mít téměř každý.

A tak se po staletích vývoje stane něco pozoruhodného: obrovské stroje plné kovových kol a páček zmizí a jejich práci převezme tenká plastová krabička.

Člověk stiskne „7 × 8 =“ a kalkulačka odpoví 56. Celá matematická historie lidstva se mezitím uvnitř tváří, jako by se nic nestalo.