Už od 16. století se objevuje další druh literatury předurčený pro plameny, a tentokrát jde o politické spisy. Habsburkové totiž zuří, kdykoli si o sobě přečtou něco ošklivého.

Císař Ferdinand I. Habsburský (1503–1564) proto po nevydařeném stavovském povstání v roce 1547 zakazuje v Čechách veškerý tisk. Jeho nařízení ale ve skutečnosti skoro nikoho nezajímá a nedodržuje se.

Později nedokáže ani bitva na Bílé Hoře v roce 1620 zabránit pokoutnímu šíření zapovězené literatury. Jména a místa tisku se jenom tají. Na jedné lahůdce si ale habsburská moc opravdu smlsne.

Straní Čechům

Cenzura v 18. století pěkně přituhuje. Německý historik Johann Ehrenfried Zschakwitz pochází původně z Čech, ale jeho rodina utíká před protireformací na území dnešního Saska.

K Čechům přesto cítí určité sympatie a sepíše dokonce knihu Historische und Geographische Beschreibung des Königreiches Böheim (Historický a zeměpisný popis Království českého) vydanou poprvé v roce 1742.

Snaží se nestranně vylíčit české dějiny i válku s Pruskem o rakouské dědictví (v letech 1740–1745), což je pro vládnoucí rod tak nepřijatelné, že knihu nařídí v roce 1749 veřejně spálit.

Jméno jejího autora je přibito na šibenici, i když je už pět let po smrti! Později se ale poměry uvolňují, protože císař Josef II. (1741–1790) je k šíření knih docela vstřícný.

Obhajuje revoluci

Američan Thomas Paine (1737–1809) je bouřlivák, který se díky seznámení s Benjaminem Franklinem (1706–1790) dostane i do Ameriky. Tam vydává Pensylvánský sborník, kde vysvětluje svoje názory:

odsuzuje otroctví, žádá rovnoprávnost žen a volební právo pro ně. Dál chce zavést důchodové pojištění a výchovu dětí, kterou by zajišťoval stát.

V roce 1788 kvůli neshodám s prvním americkým prezidentem Georgem Washingtonem (1732–1799) odplouvá do Francie. Jeho radikální povaha ho nepřejde ani tady, s chutí se zúčastní dobývání Bastilly, a potom odjíždí do Anglie.

Tady v letech 1791–1792 píše knihu Práva člověka, v níž obhajuje francouzskou revoluci.

Těsně unikne gilotině

Angličanům navrhuje sociální reformy. Myslí si například, že soukromí vlastníci půdy mají platit bezzemkům za to, že užívají půdu pro sebe.

Podle něj totiž půda, „která ve svém původním nevzdělaném stavu byla a měla vždy zůstati společným vlastnictvím lidstva.“ Jeho naprosto revoluční názory, které nemají daleko k socialismu, se ale nikomu nelíbí.

Kniha je zakázána, pálena a Thomas za svůj výtvor odsouzen na doživotní vyhnanství. Utíká proto zpátky do Francie. I tam je ale pro něj brzy horká půda, v jakobínském období málem skončí pod gilotinou. Nakonec se dostane „jenom“ do vězení.