Na přelomu 19. a 20. století bylo lékařů pomálu, a jejich služby byly navíc drahé. Není proto divu, že se zejména chudí spoléhali na rady babek kořenářek, které k léčbě nemocí využívaly hlavně sílu bylinek.

Jaké rostliny či jiné dostupné suroviny tedy sloužily k léčbě nemocí? Co zabíralo na úrazy a zhmožděniny? A jakou roli v tom všem hrála magie?

Za tři nejčastější příčiny zhoršení zdravotního stavu bývaly považovány posednutí démonem, uhranutí či kletba a provinění neboli hřích. Nemocní vesničané většinou tak uzdravení své i svých dětí poroučely do rukou božích.

A ani se závažnými chorobami, jako byly třeba záškrt či černý kašel, se většinou na lékaře neobraceli. S léčbou tak většinou pomáhali venkovští léčitelé, a to navzdory faktu, že od poloviny 19. století zaznamenal vývoj medicíny významné zrychlení.

Bylinkářky, kořenářky i hadačky

O léčitelích, či ve většině případů léčitelkách, panovalo přesvědčení, že vládnou nadpřirozenými schopnostmi, neboť léčbu doprovázeli nejrůznějšími kouzelnými formulemi, jež však pramenily z víry, že nemoc jako trest za hříšný život lze zažehnat.

Ovšem toto počínání budilo v prostých lidech i obavy, a proto lidoví léčitelé a léčitelky většinou žili stranou od ostatních. Někdy byli dokonce považováni za čaroděje a čarodějky.

Většinou to však byly zkušené bylinkářky, kořenářky, zažehnávačky, porodní báby či hadačky, v jejichž rodinách se z generace na generaci předávaly znalosti o léčivé síle bylin a mastí z nich zhotovených.

Některé „lékařské výkony“ prováděli i muži, nejčastěji kováři, hajní či pastýři.

Bylinky jako lékař chudých

Základní léčebnou praktikou bylo bylinkářství.

Babky kořenářky věděly nejen to, kde se konkrétní rostlina vyskytuje, ale i ve kterém období růstu je její účinek nejsilnější, zda je třeba ji použít celou či pouze květ, list nebo kořen a v jaké formě je nutno ji podávat.

Dokázaly tak „naordinovat“ správnou medicínu a často pomáhaly nejen lidem, ale i koním a hospodářským zvířatům vůbec. Každou volnou chvíli trávily sběrem a sušením bylin, které nosily v nůši na zádech.

V létě pak chodily báby kořenářky od domu k domu a prodávaly své výtvory – masti, sirupy a tinktury.

Sirup z jehličí a zábal z křenu

K oblíbeným léčebným prostředkům chudých patřil alkohol, využívaly ho však i kořenářky, a to k macerování některých bylinek. Získaná tinktura pak sloužila jako mazání, větší oblibě se však těšilo jejich vnitřní užívání.

Lidé se také snažili chorobám předcházet, a to často postupy, jejichž účinnost prokázala i moderní věda.

Jako prevence nachlazení například sloužilo pití šťávy z kysaného zelí, která je bohatá na vitamín C. Kořenářky pak vařily sirupy z mladých jehličnatých výhonků nebo z jitrocele. Od horečky podle nich pomáhaly lesní plody nebo zábaly z tvarohu či křenu.

Na rány heřmánek, na zlomeniny kostival!

Na trávicí neduhy se používal libeček, na problémy s krevním oběhem a tlakem zase zabíral rozmarýn. Ale bylinky pomáhaly i při úrazech a zhmožděninách, o které nebyla při péči o hospodářství nikdy nouze.

Hojení ran a popálenin urychloval heřmánek, na otlaky a zlomeniny sloužil kořen kostivalu a na krvácivá zranění zase zabíral jitrocel. Využití našla i šalvěj lékařská či kopřiva.

K dezinfekci se pak využívala moč, nejčastěji vlastní, ačkoliv nejúčinnější prý byla moč malých chlapců.

O životě a smrti rozhodnou chléb a pes

Na bolesti očí byl doporučován odvar z listí květu růžového, kdo byl „chabrus“ na plíce, měl pít odvar z plicníku, chrpy, stračí nožky a lipového květu.

Na zvýšení chuti k jídlu se používala směs routy, šalvěje a pelyňku, která se vložila do vína a přeceděná se pila ráno a večer. Lidé však často věřili i nejrůznějším pověrám a nepravdám.

Nemocní se například neměli dívat do zrcadla, protože by to mohlo zhoršit průběh jejich nemoci. O uzdravení pak rozhodoval pes a chléb. Nemocnému se otřelo čelo kouskem chleba, který pak byl nabídnut psovi.

Když ho sežral, znamenalo to, že se churavý uzdraví, ale když ho nechal ležet, mohlo to předpovídat i smrt nemocného.

Zaříkávání jako cesta ke zdraví

Další velice využívanou praktikou byly léčebné rituály. K základním magickým obřadům patřilo zaříkávání neboli zažehnávání či také zaklínání nemoci.

Metoda měla ustálenou formu sestávající z pronášení prostých zapamatovatelných veršů s odvoláváním se k bohu, Panně Marii nebo jiným svatým.

Tyto slovní modlitební formule byly doprovázeny rozhovorem zaříkávače s nadpřirozenými bytostmi či vyhrožováním nebo zastrašováním konkrétní nemoci, s cílem „vypudit“ ji z postiženého či ji přenést na libovolný předmět.

Často byly za tímto účelem využívány nejrůznější kameny. K užívaným a oblíbeným zákrokům k odstranění nemoci patřilo také nakuřování nemocných, ať už rostlinami nebo různými přírodními předměty.

Nakuřoval se buď sám nemocný, a to tak že dým z nakuřovadla se chytal do šátku a jím se ovíjelo postižené místo, případně se nakuřovala celá místnost, ve které nemocný ležel.

Bylinkářství přežilo v klášterech

Po pádu Říma (rok 476 n. l.) nastal v Evropě v určitých směrech věk chaosu a prázdnoty, z chorob učinilo křesťanství trest boží. Studium léčivých rostlin se proto koncentrovalo do klášterů, kde se jím zabývali především mniši.

Čerpali přitom z poznatků řeckého lékaře Galéna (129–216). Jedinou ženskou výjimkou byla německá abatyše Hildegarda (1098–1179), jež je autorkou rozsáhlého herbáře. O účinky bylin se zajímal i významný východní učenec známý jako Avicenna (980–1037).

Báby kořenářky vzbudili zájem obrozenců

Další významnou osobností bylinkářství byl lékař a přírodovědec zvaný Paracelsus (1493–1541), který svého času pobýval i v Čechách, konkrétně v Moravském Krumlově.

Nejstarším česky tištěným bylinářem je Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář z roku 1517, jejímž autorem je český lékař Jan Černý. Velký zájem pak vzbudilo bylinkářství u národních obrozenců.

Statě o něm psala například Božena Němcová (1820–1862) či Karel Jaromír Erben (1811–1870).