Upraví si kravatu, nervózně promne prsty, a pak už je ve svém živlu. Jeho hlas se line z reproduktorů do uší shromážděných. Projev Martina Luthera Kinga z onoho srpnového dne zazní v rámci Pochodu na Washington.

Ve více lidech se to prostě lépe táhne. Ať už jde o nastolení nového režimu, upozornění na nerovnost ve společnosti či zkrátka úprk před nepřátelskou armádou. EPOCHA se tentokrát zaměří na slavné pochody.

Převzetí moci na italský způsob

Co: Pochod na Řím

Kdy: 1922

Následek: Itálii začnou vládnout fašisté

Všechny cesty vedou do Říma – v případě Benita Mussoliniho (1883–1945) a jeho fašistů mu pochod do italské metropole vynese ovládnutí celé země.

Národ na první místě

Apeninská země je po první světové válce pořádně z formy. Kupí se nespokojenost, nedostatek financí a hlavně politická křehkost. Na Itálii mají zálusk komunisté, čemuž s úšklebkem přihlíží právě Mussolini – paradoxně sám kdysi tíhne k levici.

Jenže nyní má jiné ideály a v březnu 1919 si založí vlastní stranu, která však na podzim ve volbách propadne.

Komplikovaná situace v Itálii přetrvává, změna přichází v roce 1921. Tehdy fašisté kandidují v rámci antikomunistické koalice a v parlamentu získají 35 křesel. Dostane se i jejich šéf Mussolini.

Pak začíná politické lavírování, naoko táhne s komunisty, jindy jde zase proti nim. Jeho cílem je získat veškerou moc. Do toho přejmenuje svou stranu na Národní fašistickou stranu a naplno prosazuje nacionalismus.

A lidi osloví, protože najednou má na 300 tisíc členů! Boj mezi fašisty a komunisty vypuká naplno – vypalují si domy, mlátí se na ulici. Vláda tomu jen nečině přihlíží.

Cesta k totalitě

Mussolinimu ale zraje v hlavě plán. Sonduje dokonce u tehdejšího amerického velvyslance Richarda W. Childa (1881–1935), zda by Spojené státy měly něco proti fašistům ve vládě. Child kroutí hlavou.

A tak šéf strany svolá na 24. října 1922 shromáždění, které se koná v Neapoli. „Náš program? Chceme ovládnout Itálii!“ křičí Mussolini. Dav čítá něco mezi 30 a 40 tisíci příznivci. Rozhodnou se vyrazit na Řím, kde hodlají demonstrovat svou sílu.

Přestože Mussolini pózuje v davu, jde jen o divadélko pro noviny. Do metropole ho odveze vlak. Mezitím je informován premiér Liugi Facta (1861–1930), jenž tlačí na krále Viktora Emanuela III. (1869–1947), aby vyhlásil stanné právo.

Panovník něco takového odmítne, protože nechce občanskou válku. Šiky fašistů nerabují, nestřílí, prostě jen kráčí. Odstartuje politická přetahovaná. Mussolinimu nejdříve nabídnou vládnout společně s Factou, to oba kategoricky odmítnou.

Nakonec král překvapí a povolá Mussoliniho, aby jmenoval vládu. Poslední říjnový den se tak rodák z Predappia stává italským premiérem. Itálie začíná svou fašistickou kapitolu.

Když v dubnu 1924 probíhají další volby, Mussolini získá 65 % a jeho totalitu tak potvrdí i hlasy voličů.

Sůl nad všechno

Co: Solný pochod

Kdy: 1930

Následek: Semknutí Indů a cesta k nezávislosti

Když časopis Time vyhlašuje na konci roku 1930 osobnost uplynulých dvanácti měsíců, ukáže na Mahátmu Gándhího (1869–1948). Drobný obrýlený Ind totiž Britům pořádně zatopí.

Každý ji potřebuje

Vyznává politiku padajátra, tedy formu poklidného a hlavně nenásilného protestu. Indové tehdy úpí pod britskou vlajkou a zažívají různé ústrky. Potýkají se například s osmiprocentní dání na sůl, v téže době přemítají bojovníci za indickou nezávislost co dál.

Gándhí ukáže právě na sůl. Jeho rozhodnutí se kolegové smějí, ale Gándhí si trvá na svém. Dokonce tvrdí, že sůl je po vzduchu a vodě třetí nejdůležitější věcí. Hlavou kroutí také místokrál Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu (1881–1959).

I přesto všechno Gándhí vyrazí 12. března 1930 na cestu. Osadu kousek od Ahmadábádu opouští také 78 jeho následovníků. Celkem projdou 48 vesnicemi. Jako první navštíví Aslali, kde mu naslouchá na čtyři tisíce zvědavých duší.

Porušitel zákonů

A tak kráčí den co den, postupně z 390 kilometrů dlouhé štreky ukrajují. Nepotřebují nic jen vodu a jídlo, hlavu skládají pod širým nebem. O Gándhího protestu se dozví média, a tak zahraniční novináři sledují každý jeho krok.

Svěří se například s tím, že několikrát kontaktoval úřady s tím, že klidně protest zastaví. Bez odpovědi. Se soukmenovci v patách, jejichž řady nabobtnají údajně až na tři kilometry, dorazí do Dándí, jež leží u Arabského moře.

„Tímto otřásám základy Britského impéria,“ zahřmí a z mořské vody vyvaří sůl. Nelegální výrobou ale poruší zákony – jeho špetka se údajně prodá za 1600 rupií. Po vzoru Gándhího tak ale činí i ostatní. Mezi Indy roste neposlušnost vůči Britům.

Podle historiků v důsledku Solného pochodu končí ve vězení na 60 tisíc lidí. Gándhí mezitím plánuje dál, jenže květnového pochodu už se nezúčastní – míří totiž za mříže. Pomyslnou štafetu přebírá manželka Kasturba (1869–1944), tu čeká stejný osud.

Nezávislost na Britech sice nevybojují, udělají však rázný krok k semknutí Indů. Ti ale získávají vlastní stát až v roce 1947.

Za práva všech

Co: Pochod na Washington

Kdy: 1963

Následek: Zlepšení postavení menšin

Velkou vzdálenost neurazí, protože se všichni sejdou před Lincolnovým památník ve Washingtonu. Setkání, na které dorazí až 300 tisíc demonstrantů, se i tak zapíše do historie.

King a jeho sen

Afroameričané jsou sice od dob občanské války osvobozeni od otroctví a mají mít stejná práva jako ostatní, jenže to je jen na papíře. Ke slovu se dostává rasová segregace a černoši zažívají diskriminaci téměř denně.

Nesmí chodit do stejných škol jako běloši, jednadvacet států dokonce zakáže mezirasová manželství! Bojovníci za lidská práva si však myslí, že podobné zacházení nemá ve 20. století místo.

První záchvěv přichází v roce 1941, tehdy aktivista A. Philip Randolph (1889–1979) vyhrožuje demonstrací. Americký prezident Franklin D. Roosevelt (1882–1945) zasáhne a přijme zákon mírnící segregaci. To je ale málo.

Když se dostanou ke slovu revoluční šedesátá léta, zpátečnické chování si bere na paškál kdekdo. Randolph větří šanci, a tak už od prosince 1961 plánuje Pochod na Washington. Jde spíše o protest za stejná práva pro všechny.

Akce probíhá 28. srpna 1963, kdy do hlavního města míří přes 2 000 autobusů, další účastníci přijedou auty a vlaky. Schází se u Washingtonova monumentu a poklidně kráčí 1,5 kilometru dlouhou trasu k Lincolnově památníku. Tam na ně čeká několik řečníků.

Jedním z nich je i Martin Luther King (1929–1968). „Mám sen,“ říká černošský aktivista do mikrofonu. V programu není opomenuta ani hudební složka – zahraje například Bob Dylan (*1941).

Řečníci poté přijmou pozvání prezidenta Johna F. Kennedyho (1917–1963), kde palčivý problém řeší.