Už brzy se má vesmír stát novou destinací pro exotickou dovolenou. Víte ale, co si s sebou sbalit? Krom plavek a pasů dejte na rady klasiků a nezapomeňte na ručník.

V astrální centrifuze uvítáte možnost mít si čím z obličeje utřít obsah svého vyvrhnutého žaludku.

Americký senátor Edwin Jacob Garn (*1932) se v roce 1985 připravuje na účast v misi raketoplánu Discovery coby astronaut. Když mu při tréninku výzkumnice Patricia Cowingová nabízí osvojit si techniku „biofeedback“, Garn ji odbude slovy:

„Jo, slyšel jsem o té kalifornské meditační věci. Narostou mi po ní zase vlasy?“

Brzy se má senátor zapsat do dějin astronautiky, a to ne zrovna lichotivě. „Jakeovi Garnovi bylo zle, strašlivě zle. Representuje maximální úroveň vesmírné nevolnosti, kterou kdo může ustát,“ vzpomíná mluvčí Johnsonova vesmírného střediska.

Od té doby je stav totální odepsanosti neformálně označován jako jeden garn. „Většina lidí se dostane asi na desetinu garnu,“ dodává pracovník.

Žaludek na vodě

Se syndromem adaptace na stav beztíže se už někdy setkalo 50–75 procent astronautů. Projevuje se stejně jako mořská nemoc nebo kinetóza – bolestí hlavy, závratí a zvracením. Stav způsobuje konflikt signálů ze zrakového ústrojí a vnitřního ucha. Oba vyprávějí jinou historku a mozku se z toho zamotá hlava.

Vesmírná kinetóza je navíc „vylepšená“ o dezorientaci, protože bez gravitace přestává existovat nahoře a dole. Zatímco rozbouřený žaludek uklidní na Zemi pauza u krajnice, případně ulevení si do sáčku, ve vesmíru je celá věc složitější.

Kvůli syndromu adaptace na stav beztíže musí být například zrušena sovětská mise Sojuz 10 roku 1971.

Nejhorší způsob smrti?

NASA proto dělá, co může, aby žaludek svých mužů a žen udržela v klidu. Pokud totiž nával zvracení přijde ve špatný čas na špatném místě, například během výstupu do otevřeného vesmíru, může jít o život.

„Stane se to, že zemřete. Ta lepivá věc se tam prostě vznáší a vy nemáte šanci dostat ji z nosu a úst, abyste se mohli nadechnout,“ říká astronaut Rusell Schweickart (*1935), který má sám na krajíčku v průběhu mise Apollo 9. Trošku přehání.

Ve skutečnosti mají americké helmy už za Apolla vzduchové kanálky, které z obličeje odvanou potenciálně smrtící žaludeční kyseliny směrem dolů do obleku.

Jenom viróza

Na začátku 70. let trpí návaly nevolnosti 5 z 9 členů orbitální laboratoře Skylab. Špatně je 9 z 25 astronautů mise Apollo. Ze strachu z toho, že budou pro nekompetentnost odepsání z dalších misí, svou pobledlost svádí na chřipku. Nevolnost se tehdy považuje za slabost.

Až mnohem později velitel mise Apollo 8, Frank Borman, přiznává, že mu bylo „špatně jako psovi celou cestu k Měsíci.“ Schweickart se stane jedním z prvních astronautů, kteří o problému začnou otevřeně hovořit.

NASA se vesmírnou kinetózou začne konečně vážně zabývat a vymýšlet protiopatření.

Kinedril s sebou

K potlačení nepříjemných projevů se dnes užívají léky. Mají ovšem své nevýhody. Astronautům se sice už nechce zvracet, jsou po nich ale malátní, utlumení a vidí rozmazaně. To by mohlo vadit i budoucím vesmírným turistům.

Plácnout se přes kapsu za výlet do kosmu a strávit ho spánkem nebo zíráním na rozmazanou modrou skleněnku, není žádoucí.

Problémem je, že ani po desítkách let výzkumu si s vesmírnou kinetózou stále nevíme rady. Nejúčinnější „léčba“ tak zatím spočívá v procesu adaptace – po prvních 2 až 5 dnech utrpení si mozek obvykle zvykne.

Než přijde na něco lepšího, bere tak NASA v úvahu vše, co vypadá jen trochu slibně, od jógy po biofeedback – terapeutickou metodu, kdy se pacient naučí kontrolovat tělesné pochody silou své vůle.