Americký herec Michael J. Fox (*1961) je zřejmě neznámější obětí Parkinsonovy choroby. Bojuje s ní statečně, veřejně a dokonce o ní mluví jako o daru, který ho zachránil před člověkem, kterým tehdy, v listopadu 1990, byl.
Začíná to nenápadně. Malíčkem. Po jedné z prohýřených nocí během natáčení filmu Doc Hollywood, si ráno 13. listopadu 1990 všimne, že mu chvěje malíček. „Možná jsem si ho přeležel,“ řekne si a několikrát sevře ruku v pěst, aby rozproudil krev.
Nepomůže to. „Možná je to kocovina,“ napadne ho. Samá voda.
Neuhodne ani s dalšími nápovědami. Postupně se k malíčku přidávají další prsty a krátce po premiéře filmu začne při kondičním běhu kulhat. „Levou část těla máš úplně ztuhlou, a levá ruka se ti při běhu vůbec nehýbe.
Měl bys jít k doktorovi,“ říká jeho žena, herečka Tracy Pollanová (*1960). A právě tam čeká správná odpověď. Progresivní, degenerativní a nevyléčitelná.
Nástup nemoci je pomalý a podle lékaře jí mohl trpět i deset let předtím, než se poprvé ohlásila chvěním malíčku. „Bylo mi 29 a to poslední co jsem chtěl slyšet bylo Parkinsonova choroba,“ vzpomíná.
Když pomine prvotní šok, prochází postupně všemi obvyklými fázemi vyrovnávání se s tak těžkou nemocí. Od popírání, přes hněv, smlouvání a depresi, až po smíření.
Ortel se snaží utopit v alkoholu
Upíná se k faktu, že nemoc zpravidla začíná mezi 50 a 60 rokem a absolvuje další vyšetření v bláhové naději, že uslyší jinou diagnózu. Neuslyší. Parkinson s časným nástupem je sice vzácný, ale právě on si vytáhl černého Petra.
Proč, to nikdo netuší, neboť se příčinu nemoci zatím nepodařilo určit. Může za to úraz hlavy? Nebo nějaká nebezpečná chemikálie?
Jak totiž Michael později zjistí, minimálně třem lidem, se kterými před 15 lety natáčel seriál Leo a já, lékaři diagnostikovali Parkinsonovu chorobu s časným nástupem.
Každopádně on hodlá tajit svůj stav tak dlouho, jak to půjde, a do té doby natáčet tolik, kolik to půjde.
Jak říká ve své biografii: „Chtěl jsem vydrancovat palác a pláchnout s tolika poklady, kolik jich jen unesu.“ Zpočátku odmítá spolupracovat s lékaři a spoléhá jen na Sinemet a Eldepryl, léky, které potlačují příznaky nemoci. Je tu však další problém.
Už před stanovením diagnózy má Michael nakročeno plnou parou k titulu alkoholik roku.
A nemoc ho rozhodně nezastaví. Spíš naopak. Jeho problémy s alkoholem jsou stále vážnější, přidávají se navíc těžké deprese, které se odrážejí v jeho chování i vztazích k rodině, přátelům, kolegům.
Přiznání je polehčující okolnost
Je to těžký boj trvající několik let, ale nakonec v sobě Michael s pomocí věrné Tracy dokáže najít sílu vyrovnat se s nemocí i alkoholem. Pomáhá mu také fakt, že k synovi Samovi (*1989), postupně přibydou další tři děti. Dvojčata Aquinnah a Schuyler (*1995) a dcera Esmé (*2001).
„Nejprve jsem se musel se svou nemocí smířit. Přijmout ji tak, abych já měl parkinsona a ne parkinson mě.“ Vrací se k lékařům a 15. března 1998 se podrobí thalamotomii.
Náročné operaci mozku, která sice nemoc neléčí, ale odstraní třes v levé polovině těla, který jím zmítá pokaždé, když odezní dávky léků.
Téhož roku, současně s tím, jak se s nemocí vyrovnává, rozhodne se vyřešit další problém, který mu ničí život, a to je neustálá snaha utajit nemoc před kolegy i veřejností.
Jeho veřejné vystoupení, během kterého prozradí pravdu o svém zdravotním stavu, se stává doslova zprávou roku.
A když už je to venku a on nemusí nic skrývat, naplno se zapojí do podpory boje s nemocí. Zakládá nadaci na její výzkum, vystupuje v televizi, kde s humorem sobě vlastním vypráví o životě s nemocí:
„Nač by mi byl elektrický kartáček na zuby, stačí mi ruka.“ Ostatním nemocným dodává sílu přístupem k nemoci i životu.
Snaží se žít jako dřív, dokonce se dokáže vrátit i před kameru. Vytváří například hlavní roli v seriálu o televizním zpravodaji, který trpí Parkinsonovou chorobou.
