Když v roce 1945 skončí druhá světová válka, lidé na celém světě věří, že se jednalo o konflikt na dlouhou dobu poslední. Už v té době ale doutnají další ohniska sporů.
První se rozhoří v roce 1950 na Korejském poloostrově, jednom z posledních bojišť druhé světové války. Korejská válka je pak přehlídkou nejen klasického boje, ale i válečných zločinů, a to na obou stranách.
Ještě v roce 1945 zde přitom stála alianční vojska pospolu proti japonským okupantům. Stejně jako Evropa i Korejský poloostrov se však po roce 1945 stane sférou rozdílných vlivů bývalých spojenců SSSR a USA.
Představy o sjednocení se liší
V Koreji jsou po porážce Japonska ustanoveny dvě zóny, severní spravovaná Sovětským svazem, jižní Spojenými státy. V plánu je brzké spojení obou zón do jedné, kvůli rostoucímu antagonismu obou velmocí se to však nikdy nepodaří.
V roce 1948 tak vzniknou na Korejském poloostrově dva státy s dvěma odlišnými režimy:
Severní Korea ovládaná komunisty a diktátorem Kim Ir-senenem (1912–1994), Jižní Korea s režimem sice taktéž autokratickým, ale prozápadním, v jehož čele stane prezident I Sung-man, u nás spíše známý jako Li Syn Man (1875–1965).
Oba mají stejnou vizi – sjednocení Koreje – pochopitelně se však liší jejich představy v tom, jak by měl stát vypadat a jaký režim by v něm měl být nastolen.
S cílem dosáhnout své vize vojensky nakonec překročí dělicí 38. rovnoběžku jako první Severokorejci, stane se tak 25. června 1950. Tento krok se de facto rovná vyhlášení války.
Ke třetí světové válce chybí krůček
Nečekaný a dobře naplánovaný útok zaskočí jak Jihokorejce, tak i Američany.
Prezident USA Harry Truman (1884–1972) okamžitě souhlasí s vojenskou pomocí, vyslána jsou i vojska OSN. Generálu Douglasi McArthurovi (1880–1964), veliteli pozemních vojsk, se pak brzy podaří zahnat severokorejskou armádu zpět k 38. rovnoběžce a spojenecká vojska se nezastaví, dokud nedobudou hlavní město Severní Koreje Pchjongjang.
Do konfliktu se však na straně Severokorejců zapojí Sovětský svaz a především komunistická Čína.
V této fázi zase ustupují vojska OSN a nový prezident USA Dwight D. Eisenhower (1890–1969) zvažuje použití balistických raket s atomovými hlavicemi! Třetí světová válka je na spadnutí, naštěstí je od osudného kroku včas upuštěno.
V březnu 1951 se obě vojska zastaví na hraniční rovnoběžce a nastane patová situace. Vojáci na obou stranách jsou vyčerpaní a docházejí zásoby… Konečně je 27. června 1953 podepsána dohoda o příměří.
Neobvykle krvavá válka
Ve válce ale trpí nejen její přímí účastníci. S neustále se přesouvající frontou konflikt decimuje celou zemi a její obyvatele. V tomto ohledu je korejská válka jednou z vůbec nejkrvavějších v historii.
Největší daň si přitom vyžádají vojenské operace jihokorejské strany, a to především časté bombardování hustě osídlené Severní Koreje. Klasické bomby tu střídá napalm. „Američané na Koreu shodili 635 000 tun bomb, včetně 32 557 tun napalmu.
Jen pro srovnání, během bojů v Pacifiku za druhé světové války bylo shozeno asi 500 000 tun,“ vysvětluje historik Charles K. Armstrong.
Podle jeho kolegy Briana Wilsona přišla severní část Korejského poloostrova během války téměř o třetinu obyvatelstva. Katastrofální důsledky mělo také praktikování strategie spálené země, za kterou stáli Američané.
Pravda skrytá cenzurou
Kromě až přehnaného násilí se však Jihokorejci za podpory vojsk OSN dopouštěli i válečných zločinů. Současná historiografie mnohem častěji poukazuje na zločiny Severokorejců:
na masakry zraněných, neozbrojených vojáků, vojenských duchovních i lékařů, na okrádání mrtvých, nechvalně proslula i hromadná vražda pacientů v soulské nemocnici. O zločinech páchaných druhou stranou se ale dosud spíše mlčí.
Popravy komunistů bez soudu, brutální výslechové metody a mučení přitom nebyly ničím výjimečným. Už na konci roku 1950 je však velitelstvím OSN zavedena cenzura na všechny články týkající se konfliktu.
Nesmí se kritizovat nedostatečné nebo nevyhovující vybavení, způsob velení a postupy vojáků ani strategické kroky generála MacArthura. Korespondenti nemohou ve spojitosti s vojsky OSN použít slova „ústup“ nebo „útěk“.
Mučení učiní přítrž prezident
Některé zprávy o tom, jak Jihokorejci vedou válku, se však do tisku dostanou ještě před zavedením cenzury.
„Jihokorejští mariňáci a policisté, které jsem pozoroval na frontě, jsou brutální,“ píše v roce 1950 americký zpravodaj John Osborne do magazínu Time. „Zabíjejí, aby se nemuseli obtěžovat s převážením vězňů za bojové linie.
Vraždí civilisty jednoduše proto, aby je dostali z cesty nebo aby se nezdržovali s jejich prohledáváním a vyslýcháním.“ Generál MacArthur sice Pentagon o zabíjení informuje, reálné kroky ale nepřicházejí.
Své si vytrpí i tisíce Jihokorejců, na které padl stín podezření ze spolupráce s komunistickým režimem. Ve věznicích jsou svými spoluobčany mláceni pažbami pušek i bambusovými holemi, věznitelé jim ale třeba i vrážejí třísky za nehty.
Odsouzení, včetně dětí, jsou pak veřejně stříleni. Není asi třeba dodávat, že mnoho z nich bylo bez viny. Proti těmto praktikám důrazně zakročí ještě v průběhu války prezident I Sung-man.
Jakou roli hráli Američané?
Bez viny nejsou v tomto ohledu ani Američané, jejichž role se přetřásá hlavně v případě masakru No Gun Ri v červenci 1950. Tehdy američtí vojáci při leteckém útoku zavraždí několik stovek jihokorejských civilistů, prchajících před válkou.
Některé z obětí jsou pak zastřeleny palbou ze země 7. jízdním plukem. Incident byl zamlčován až do roku 1999, i poté ho ale USA vydávaly jen za „osudný omyl“.
Přímí účastníci však později přiznávali, že v jihokorejských uprchlících viděli Severokorejce, které měli dovoleno, ba dokonce nařízeno střílet.
„Velení to vidělo jako nejjednodušší řešení problému, prostě je postřílet ve skupině,“ přiznává veterán Edward L. Daily a dodává:
„O letních nocích, když vane vítr, stále slyším jejich nářek, hlavně pláč těch malých dětí.“ Dalších šedesát masakrů nahlásili jihokorejští pamětníci po odtajnění případu.
