Výkřiky, pískání nebo bouchání do lavic. Zasedání poslanecké sněmovny v pražském Rudolfinu 27. ledna 1922 připomíná mnohem více závodní kolbiště než místo konání seriózních politických debat. Jen u hlasitých projevů ale nezůstane…

Na programu mají českoslovenští poslanci 27. ledna 1922 navýšení výdajů pro armádu. To zavání problémy. Proti budou komunisté, zástupci německých stran i sociální demokraté, kteří se rádi prezentují jako antimilitaristi.

Jednání začíná krátce před polednem a okamžitě je jasné, že se protáhne na mnoho hodin.

Facka nestačila

„… a kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje,“ zpívají ve sněmovně komunisté, když jim bušení do lavic už není nic platné. Ve 12 hodin opouštějí jednací sál. O tom, že by teď nastal klid, si ale ostatní mohou nechat jenom zdát.

V hlasitých projevech nevole pro změnu pokračují němečtí nacionalisté. Mezi nimi je nejvíce slyšet JUDr. Alois Baeran (1872–1936), brněnský politik a zástupce Německé národní strany. Nedá si pokoj a nedá.

Už v předchozím roce ho jeden z jeho poslaneckých kolegů ztrestal fackou za urážlivé výroky na adresu Čechů.

Musí se vyvětrat

„Dost! Konec schůze!“ skandují němečtí poslanci. Přesto předseda sněmovny, sociální demokrat František Tomášek (1869/1871–1938), vyhlašuje hlasování o předloženém zákonu. „Přijat!“ pronáší následně.

V té chvíli se stane cosi, co nemá v naší historii obdoby. Odkudsi z poslaneckých lavic vyletí neznámý skleněný předmět a roztříští se o stěnu za předsedou sněmovny. Záhy se sálem začíná šířit nepříjemný zápach. Už se to nedá snést, jednání musí být přerušeno.

Bude se větrat. Až zhruba o hodinu a půl později se mohou poslanci vrátit do lavic. Tomášek má na tváři kamenný výraz, s nímž od řečnického pultíku hovoří o „příhodě zajisté nejsmutnější za trvání tohoto parlamentu“. Slibuje, že původce „smrduté bomby“ odhalí a potrestá…

Česká pomstychtivost

Nebude muset pátrat dlouho. Před Tomáška předstupuje Rudolf Lodgman (1877–1962), předseda Německé národní strany. Výtržník pocházel z jejích řad, přiznává.

„Byl to Baeran,“ ukazuje pomyslně prstem na poslance, který však dávno není v Rudolfinu přítomen. V té chvíli již uhání vozem do Bavorska. Lodgman se od jeho činu distancuje a tvrdí, že on sám i celá strana prohřešku hořce litují.

Doufá, že se trapná záležitost vyřídí v rámci Německé národní strany, která Baerana potrestá podle vlastního uvážení. Tomášek však Lodgmana a další Němce, zastoupené v poslanecké sněmovně, nepříjemně zaskočí.

Na nepřítomného Baerana podává trestní oznámení pro „zločin veřejného násilí“. Ještě ten samý den přichází do sněmovny žádost Zemského soudu v Praze o vydání nevychovaného poslance policii. A světe div se, už večer s ním imunitní výbor vyslovuje souhlas.

Němečtí poslanci jsou rychlým vývojem událostí nepříjemně zaskočení a hovoří o české pomstychtivosti. Celá aféra jen přilévá olej do ohně rozjitřených národnostních vztahů v rámci mladého státu.