Pobledlá bytost se pod závojem tmy blíží k lidskému obydlí. Má znetvořené rysy, puchýřovitou pokožku a zašpičatělé uši. Když narazí na člověka, chce promluvit. Ustupující dásně odhalí načervenalé špičáky. Všichni před ní prchají…  

Erika Rudého (asi 950–asi 1003), syna islandského sedláka Thorvalda Asvaldssona, pronásleduje jeho prchlivá povaha. Snadno se rozzuří, a když už podruhé zabije v hádce souseda, stává se psancem. Každý, s kým se na Islandu potká, má právo ho zabít.

Proto svoje rodiště v roce 983 opouští. Pluje Atlantikem vstříc zemi, o které už slyšel. Přistává u břehů dnešního Grónska, které kolonizuje. S dalšími Vikingy zde vystaví nová obydlí, najde kvalitní půdu k obdělávání a loví zvěř. Příběh Erikova osidlování Grónska líčí sága ze 13. století.  

Pohřeb všechno vyřeší 

V šesté kapitole se dávný spis zmiňuje i o podivných událostech jedné zimy. Thorstein, Erikův syn, se svou ženou Gudrid vlastí polovinu země společně s dalším mužem, který si vzal dívku jménem Sigridr.

Na farmě, kde žijí, se ale rozšíří jakási nemoc. Thorstein a Sigridr se nakazí a zemřou, on však vstane z mrtvých. Žádá svoji ženu o rozhovor a prosí o pohřeb v kostele.

 Gudrid jeho přání ochotně vyhoví: „Vykopejte ho a znovu pohřběte podle křesťanských zásad,“ přikáže, a zajistí tak manželově duši klid.

A nejenom jemu… „Přesvědčení Vikingů, že rodina se musí chovat k mrtvému s náležitou úctou, aby se nestal pomstychtivým duchem, a že v případě proměny v upíra je třeba otevřít jeho hrob a »znovu zabít« mrtvolu, je poměrně rozšířené a doložené i v dalších případech,“ tvrdí dánský archeolog Johannes Brønsted (1890–1965). 

Bojí se už v Mezopotámii 

Zdá se, že vikinská pověst se stává vzorem pro pozdější upírské příběhy, ve kterých se mrtví vracejí mezi živé a sají jejich krev.

Současný italský etnolog Giuseppe Maiello, působící v Česku, si myslí, že strach z mrtvého, který se vrací do světa živých, protože nenašel posmrtný klid, ale vznikl ještě mnohem dříve. Podobné motivy totiž mají ve svých legendách podle něj už starověké národy. „Dejte si pozor na horského ducha, vysaje z vás krev,“ varují lidé poutníky už v Mezopotámii někdy kolem roku 3000 př.

n. l. Duch Dašnavar prý saje krev z chodidel.    

Situace v Čechách 

Dobou zaslíbenou pro upíří historky se stává středověk. U nás jimi doslova přetéká kronika představeného opatovického kláštera Jana Neplacha (1322–1371).

Popisuje mimo jiné příběhy zemřelého pastýře Myslaty z Blova u Kadaně z roku 1337, který „v noci vstával a trápil lidí z okolí“. Současníci mu v jeho řádění zabránili spálením jeho těla.

Upírka působila také roku 1344 v Levíně. „Probodněme ji kůlem,“ usnesli se lidé nad její mrtvolou. „Krev se z ní řinula jako zaživa,“ líčili očití svědkové podle Neplacha.