Uličkou mezi svými spoluvězni ze sovětského zajateckého tábora Kozelsk (zhruba 200 kilometrů jihozápadně od Moskvy) na počátku dubna 1940 procházejí čtyři polští generálové. Vězni z řad polských důstojníků jim vzdávají hold.
Stráže generálům společně s několika dalšími zajatci předtím nařídily, aby si sbalili věci.
Po důkladné osobní prohlídce dostali mnohem vydatnější stravu než obvykle. Na cestu jim navíc každému přidělili 800 gramů chleba, trochu cukru a tři sledě zabalené do nového šedého papíru.
„Zjevně jde o to, aby se udělal dojem, že je v Sovětském svazu jakási kultura,“ jsou přesvědčeni vězni. Stále pevně doufají, že budou posláni domů nebo do některé z neutrálních zemí.
„Pojedete na západ,“ vzbuzují v nich falešné naděje i příslušníci NKVD – sovětské tajné policie, která je po několik měsíců důsledně vyslýchala. Jenže západním směrem od Kozelska leží i Katyňský les…
Na popraviště havranem
Nedaleko tábora jsou vězni nakládáni do železničních vagonů. Vše se odehrává za nejpřísnějších bezpečnostních podmínek. Příslušníci NKVD mají na zbraních nasazeny bajonety a doprovázejí je psi.
Polští zajatci z řad armádních a policejních důstojníků, univerzitních profesorů, lékařů, soudců, kněží nebo novinářů vesměs nekladou odpor. Nechávají se zavřít do vagonů jako do rakví. Cesta pak trvá více než 24 hodin.
Gnězdovo – tak zní název konečné stanice vlaku. Už je zde přistaven vězeňský autobus, kterému se přezdívá „černý havran“.
Bránit se nemohou
Postupně odváží vězně po 30 kamsi do lesů. Po pěti šesti kilometrech zastavuje na louce, kde už jsou vykopané hluboké jámy. Ta největší je ve tvaru písmene L a její delší strana měří 28 metrů, do šířky má osm metrů. Vězni si musejí kleknout k okraji jámy.
Jeden po druhém. Příslušník NKVD jim k týlu přikládá zbraň a zblízka je zezadu zastřelí. Další agent zatím dobíjí pistole. Sověti to vše provádějí bez mrknutí oka, bez jediné známky emocí. Ty Poláky, kteří se snaží bránit, ubodají bajonety.
Jiným dávají do úst roubík, pevně jim za zády svazují ruce, smyčkou od šňůry pak omotávají krk. Jakmile se vězni brání, sami se tímto způsobem uškrtí.
Lidé nejsou pára…
Popravy v Katyňském lese i na dalších místech Ruska probíhají od počátku dubna zhruba do poloviny května 1940. „Těla 4143 obětí – pocházejících podle Sovětů z tábora 13, čili z Kozelska – byla pochována do osmi společných hrobů,“ líčí katyňské hrůzy současný americký politolog a spisovatel Allen Paul.
Celkem Sověti tímto způsobem zlikvidují přibližně 22 000 důstojníků a intelektuálů, elitu polského národa.
Polská exilová vláda se v průběhu druhé světové války samozřejmě pídí po osudu tisíců osob, které byly zadrženy během zářijových dnů roku 1939 po sovětském vpádu na původně polské území.
Moskva ovšem mlží nebo jsou její informace rovnou lživé. Sověti se třeba snaží Poláky přesvědčit, že jejich krajané uprchli přes celé Rusko až do Mandžuska (historická oblast na severovýchodě Číny).
„Lidé přece nejsou pára, která by se mohla rozplynout,“ prohlašuje ironicky před Sověty polský velvyslanec Stanisław Kot (1885–1975) v listopadu 1941. Jeho slova se potvrdí v dubnu 1943, když němečtí vojáci během operace Barbarossa odhalují poblíž Smolenska hromadné hroby.