Malý vzrůstem, ale na jevišti i před kamerou nezapomenutelný a neodolatelný. Takový byl Jiří Hrzán, herec, jehož umění jsme neměli příležitost si dostatečně užít. Připravily nás o to jeho nezdolná vášeň pro riskantní kousky i jeho věčná zamilovanost.
Osud každého z nás je tvořen malými změnami, které se ale v důsledku projeví na celém životním směřování. Nějak se stalo, že Jiří Hrzán se nestal obdivovaným sportovcem, přestože exceloval ve fotbale, v hokeji, volejbalu či v házené.
Také se mu nepoštěstilo uskutečnit svůj dětský sen a stát se kominíkem, což by ho neskutečně bavilo vzhledem k jeho zálibě šplhání po výškách.
A nezůstal věrný ani námořnickému řemeslu, kde se přece také krásně šplhá do lanoví, i když už nastoupil do vyhlášené námořní akademie v polském Štětíně.
Jste nespokojeni? Přijďte znovu!
Jenže včas místo paluby objevil jiná prkna – ta, která znamenají svět. Už ve škole dokázal rozchechtat celou třídu, když napodoboval své učitele. Když se pro divadlo definitivně rozhodl, vůbec mu nevadilo, že ho na DAMU nepřijali.
Nastoupil do táborského divadla, a tam si ho povšiml uznávaný E. F. Burian. Jiří zakrátko nastoupil na jeho pražské scéně. To, že špatně vyslovoval písmeno ř, a k tomu ještě v řeči zadrhával, ho nijak neomezovalo.
„Pokud to někomu vadí, ať přijde příště a uslyší to celé,“ prohlásil jednou poté, co kvůli koktání nedokázal dokončit svůj výstup.
To už byl hvězdou legendárního Činoherního klubu, a nakonec absolvoval i studium na DAMU, kam ho nyní s respektem vzali rovnou do třetího ročníku.
Ke které milence to dnes bude?
Koktání ani malý vzrůst kupodivu nijak Jiřímu Hrzánovi nebránily ucházet se o přízeň krásných dam. Pravda, byl od roku 1963 ženatý a s manželkou Věrou měl i dvě dcery, ale slovo věrnost nikdy nepatřilo mezi jeho slova vyjmenovaná.
Nakonec ho tato vášeň pro něžné pohlaví přivedla k rozvodu a pak ještě k dalšímu s druhou ženou Olgou, ale jeho to zřejmě nijak netrápilo.
Vždyť vysokých a dlouhonohých modelek, hereček a zpěvaček, v nichž si tak liboval, bylo na světě stále dost a dost. S milenkami na tom byl vlastně stejně jako námořník, kterým se téměř stal. O těch se přece traduje, že mají lásku v každém přístavu.
„Když jsme se vraceli z kšeftu do Prahy, vždycky jsem se ptal, kde ho mám vysadit – jestli třeba v Braníku, nebo v Dejvicích.
Podle toho, u které ze svých milenek zrovna přespával,“ vzpomínal později na svého přítele hudební skladatel Zdeněk Barták.
Létající muž na telefonní budce
Jedna věc Jiřímu Hrzánovi zůstala od dětství – láska ke šplhání po výškách. Vlastně obě své vášně dokázal spojit v jedinou. Za svými vyvolenými dívkami se s oblibou vydával po hromosvodech a okenních římsách.
Jim to připadalo romantické a Jiřímu to přinášelo další body v boji o jejich přízeň. Jiří Hrzán prostě výšky miloval, představoval si, že létá vzduchem, a při natáčení s potěšením odmítal služby kaskadérů.
„Kdyby mu režisér řekl, že bude lítat za nohu vzduchem jako kolotoč, tak by to zvládl,“ říkávala jeho bývalá žena Věra. Už jako student šokoval kamarády, když dělával stojku na jedné ruce na vyšehradských hradbách.
Jindy ho přátelé jen stěží zachraňovali, když balancoval na balkoně ve čtvrtém patře a vykřikoval, že je cirkusový létající muž Fifi Pírko, hrdina tehdy populárního francouzského filmu.
Někteří pamatují také chvíli, kdy po vítězství našich hokejistů v roce 1969 poskakoval na Václavském náměstí po střeše telefonní budky.
Děti a opilci umějí dobře padat
Kaskadérské kousky s sebou ovšem přinášely i rizika. Ne každý hromosvod drží pevně a ne každá římsa neklouže. Zamilovaný herec občas skončil notně pochroumaný na dlažbě, a jednou dokonce i v přeneseném slova smyslu.
Když totiž spadl z římsy hotelu v Ostravě a skončil v nemocnici, došla vedení divadla s jeho eskapádami trpělivost a herec dostal padáka. Z Činoherního klubu, a jak se ukázalo, vlastně ze všech pražských divadel.
Musel se protloukat pomocí příležitostných kšeftů, živil se i jako zpěvák či konferenciér, uváděl venkovské estrády. Tehdy poprvé se objevilo drobné varování osudu v podobě depresí. Jiří Hrzán ale žil naplno dál a jen o maličko zvýšil spotřebu alkoholu.
A šplhal a padal vesele dál. „Děti a opilci umějí padat, protože jsou uvolnění,“ smál se bezstarostně.
A filmy jsou hned o něco lepší
Pak se situace přece jen trochu uklidnila a Jiří Hrzán začal znovu dostávat příležitosti, a to i před kamerou. Mohl tak navázat třeba na své slavné výkony ve filmech Nebeští jezdci, Pane, vy jste vdova! nebo Svatba jako řemen.
A na kvalitě nově natáčených veseloher se to hned projevilo. Vždyť třeba snímek Drahé tety a já na jeho komediálním talentu vyloženě stál, a vzpomeneme-li na slavnou komedii Jak utopit doktora Mráčka, jeho role sice nebyla hlavní, ale stejně potěšila.
Sbohem, jdu za svou láskou!
Bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se při kaskadérských kouscích štěstí odmítne nechat Jiřím dál zneužívat.
Večer 20. září 1980 popíjel Jiří Hrzán s kamarádem a kolegou Jiřím Zahajským v divadelním baru a v mysli už mu klíčila myšlenka na další výlet za momentální láskou. Tentokrát to byla garderobiérka z divadla.
Před půlnocí Jiří dospěl k názoru, že svou vyvolenou musí bezpodmínečně a okamžitě vidět, a vydal se za ní k činžáku v Ladově ulici, kde bydlela. „Dali jsme si s Jiřím pár panáků, on mi ale pak oznámil:
Jdu za svou láskou,“ vzpomínal Jiří Zahajský a nikdy nepřestal litovat, že kamaráda nedokázal zadržet.
Jiřího nikdo ohlídat nedokázal
Hlavní vchod byl zamčený, ale takové drobnosti Jiřího nikdy nezastavily. Od čeho jsou tu hromosvody, římsy a okapy? Herec si zul boty a vydal se do výšek. Jenže měl toho večera upito víc, než bylo pro takový sportovní výkon žádoucí.
Zřítil se na dlažbu z výšky pátého patra, a i když pád z osmnácti metrů přežil, těžkým zraněním podlehl o dva dny později v nemocnici. Jedním z posledních, kdo ho navštívili, byl jeho kamarád Zdeněk Barták. „Už nevnímal. Nestačili jsme si nic říct.
Byl to smutný pohled. On byl ale nezvladatelná střela. Když to přeženu, toho by člověk musel hlídat šestadvacet hodin denně,“ vzpomínal.
Radši zemřu mladý
„Neumím si sám sebe představit jako ctihodného dědečka s dlouhými vousy, pokuřujícího dýmku na zápraží svého domku. Raději zemřu mladý. Život je skvělý.
Chci si užívat plnými doušky všeho, co nabízí, dokud ještě můžu,“ nechal se Jiří Hrzán slyšet několik let před svou smrtí. Osud nám vždy nenadělí to, co chceme, ale tentokrát jako by jeho přání vyslyšel.
