Najdou je s rukama od krve nad mrtvolami svých milenců. Zatknou je, soudí – a bez trestu propustí. Pistolnice z Chicaga mají totiž něco, co jim v očích soudů propůjčuje svatozář – krásu, šarm a ladný prstík, kolem kterého si omotají všechny muže v porotě.

Současníkům se musí zdát, že něžné pohlaví v Chicagu přišlo o rozum. „Jen mezi roky 1875-1920 počet vražd spáchaných ženami narostl o 400 procent,“ píše americký spisovatel Douglas Perry.

Na jaře 1924 na sebe strhnou veškerou pozornosti dvě dámy, které se měly dopustit vražd svých milenců. Místo odstrašujících případů z nich ale veřejnost udělá zbožňované superstar.

Město hříchu a předpojatých soudů

Beulah Annanová (1884-1928) si ve vazbě krátí čas vystřihováním vlastních fotografií z novin. „Nejkrásnější vražednice v Chicagu,“ stojí v té záplavě článků, a 23leté ženě neujde ani jeden z nich.

O kus dál sedí „nejstylovější žena v kriminále“, šarmantní Belva Gaertnerová (1884-1965). Kabaretní zpěvačka, která se šikovným sňatkem stane milionářkou. Nyní je obě čeká soud, který rozhodne o jejich vinně a nevinně.

O svůj osud se ale nebojí. Ve státě Illinois sedí v porotě výhradně muži. „Když přijde na souzení žen, starají se o jedinou věc, a tou je krása,“ píše Perry.

„Sto dvacet dva vražedkyň svých manželů je v Chicagu obžalováno mezi roky 1875 a 1920. Odsouzených jich je pouze 16.“

Cirkus místo dramatu

Mladá novinářka Maurien Dallas Watkinsová (1896-1969) si brzy povšimne, že z vinny jsou usvědčovány jen imigrantky nebo Afroameričanky. Rozhodne se, že to změní.

Na titulních stránkách prestižního deníku The Chicago Tribune, pro který pracuje, se začne posmívat oné „stylové Belvě“ a té „krásné Beulah“. Reakce ji ale zaskočí. Muži se náhle zamilovávají a do vazby proudí pugety květin i pozvánky na večeře.

Celý proces se změní v cirkus, ve kterém je každé místečko v soudní síni skoupeno po show lačnící veřejností.

Co se dá dělat

Obžalované si své pozice celebrit užívají. Beulah na novináře při každé příležitosti špulí rty, upírá psí oči a čechrá si rudé vlasy. „Líto? Komu by to nebylo líto.

Ale co můžeme dělat?“ odpovídá na otázku, jak se cítí za střelení milence do zad v manželově ložnici. Po střelbě osudnou noc čtyři hodiny v kuse poslouchá foxtrot „Hula Lou“ a sleduje muže umírat.

Během procesu několikrát změní svou výpověď, než zakotví u verze sebeobrany. Dokonce předstírá těhotenství, jen aby si naklonila veřejnost. Po pouhém měsíci, v květnu 1924, je Annanová z vazby propuštěna.

Neprůstřelná presumpce nevinny

Žije totiž v éře, kdy soudci mají potíž uvěřit, že bílá žena je schopná spáchat úkladnou vraždu. Pokud je přeci jen nalezena sklánějící se nad mrtvolou, pak pro to musela mít dobrý důvod: „Však víte: byla opilá. A samozřejmě ji opil její partner.

Nebo to byl zločin z vášně. Muž ji podváděl, ona se přestala ovládat, a z toho důvodu se to dá odpustit,” vysvětluje panující názor Perry. Také Gaertnerová krev svého o deset let mladšího milence na svých šatech vysvětluje „jazzem a chlastem“. Zproštěna obvinění je měsíc po Annanové.