„Nejlíbeznější, nejpůvabnější a nejmilovanější Maryšenko, jediná paní mého srdce,“ píše v červenci 1675 polský král Jan III. Sobieski své ženě Marii Kazimíře. I po deseti letech manželství trpí při každém jejich odloučení.
Touží po ní jako první den po sňatku, a svůj dopis proto končí slovy: „Líbám vás na všechny půvaby vašeho nejkrásnějšího tělíčka.“
Když se francouzská šlechtična Ludovika Marie Gonzagová (1611–1667) v roce 1646 provdá za polského krále Vladislava IV. (1595–1648), chce se v novém domově obklopit krajany.
Proto do své družiny přizve jako dvorní dámu i francouzskou šlechtičnu Françoise de la Châtre (1615–1672), která si s sebou bere i svoji malou dcerku Marii Kazimíru d’Arquien (1641–1716).
Nikdo tehdy netuší, že tímto krokem rozhodne o budoucím osudu sotva pětileté holčičky. Právě na polském královském dvoře se totiž Marie Kazimíra setká se svým budoucím ženichem.
Ale nepředbíhejme… Poté, co roku 1648 umírá bezdětný král Vladislav IV., královna vdova si krátce poté bere jeho bratra Jana Kazimíra II. Vasu (1609–1672), jemuž spadne do klína polská koruna.
Ludovika Marie proto dál zůstává i se svým doprovodem v Krakově. Malá Marie Kazimíra prožívá v královnině družině šťastné dětství. Strojí se, dovádí na palácových chodbách a roste z ní krásná mladá žena.
Manželská idylka se nekoná
Jednoho dne roku 1655 se na krakovském dvoře objeví i 26letý polský šlechtic Jan III. Sobieski (1629–1696). Je hezký. Ženy ho milují a obletují na každém kroku a on na oplátku miluje je. Navíc má i patřičný původ.
Pochází z jedné z nejstarších polských šlechtických rodin. Přesto Jana zaujme právě Marie Kazimíra, tehdy 14letá dívka, u které se právě začíná probouzet dívčí půvab. „Tu chci a žádnou jinou,“ pomyslí si Jan. Vypadá to, že i ona cítí něco podobného.
„Padli si do oka a zdálo se, že nic nebude stát v cestě jejich sňatku,“ líčí vývoj událostí současný autor Dušan Uhlíř. Jenže nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Královna Ludovika Marie má s členkou své družiny jiné úmysly.
V jejích 17 letech ji provdá za bohatého polského šlechtice Jana Zamoyského (1627–1665). Manželská idylka se však nekoná. Marie sice svému choti rodí jedno dítě za druhým, jak se tehdy žádá od poslušné ženy, ale spokojená není.
Navíc všechny čtyři děti, které přivede na svět, umírají jako maličké. Mezitím prožívá i několik nešťastných potratů.
Milencům pomůže osud
Ani jako vdaná žena nedokáže Sobieského vymazat ze své paměti. Pořád ho má před očima. A čím víc na něj myslí, tím silněji si uvědomuje, jak je ve svém manželství nešťastná. Vypadá to, že Sobieski je na tom podobně.
Zůstává svobodný a vzpomínek na ni se také nemůže zbavit. Proto za ní jednoho dne přijíždí do jejího sídla v Zamošči na východě Polska. Tady už odhodí všechny konvence. Zamilovaný páreček si přísahá věrnost navěky. Má to ale jeden háček.
Zatímco Jan je svobodný, Marie je stále vdanou ženou. Jejich vzájemná náklonnost se samozřejmě neutají a skandál je na spadnutí. O všem se dozví dokonce i sama královna Ludovika Marie. Naštěstí milencům pomůže osud.
V dubnu 1665 Zamyoski nečekaně umírá a čerstvá vdova na nic nečeká. Mrtvola jejího manžela ještě ani nebyla pohřbena, a ona už jede za svou vysněnou láskou.
Berou se tajně už v polovině května 1665 (podle některých pramenů sňatek nařídila sama královna Ludovika Marie, aby nedošlo ke skandálu). Druhý, oficiální sňatek proběhne 14. července téhož roku.
Potichu a nenápadně…
Marie Kazimíra má s Janem postupně 13 dětí, ovšem jenom čtyři z nich se dožijí dospělosti. Některé umírají ještě v kojeneckém věku. Sobieski se v době sňatku pyšní funkcí královského maršálka, ale vypadá to, jako by teprve teď začala jeho skutečná kariéra.
Není pochyb o tom, že za vším stojí právě Marie Kazimíra. Mladá, energická a ctižádostivá žena touží po tom, aby její manžel získal v království co nejvyšší postavení. Pozvolna, potichu a nenápadně začíná řídit jeho konání. Jan se nebrání, naopak.
O rok později povýší na polního hejtmana a tím nic nekončí. Brzy dosáhne ještě vyššího postavení.
Dopisy z dob odloučení
Uplynou dva roky od jejich svatby a Jan je stejně šťastný jako v den, kdy si řekli své ano. „Jediné potěšení mé duše a srdce, nejlíbeznější Maryšenko, veškerá má na tomto světě radosti,“ oslovuje ji něžně dopisem ve chvíli, kdy se musí odloučit.
„V dnešní poště jsem nenašel žádné psaní od vás, paní mého srdce, to musí tuze zarmoutit člověka, který při svém tak těžkém soužení v tom nachází jedinou útěchu…,“ píše své ženě ze Lvova (na západě dnešní Ukrajiny) v srpnu 1667. Podobných něžných dopisů, ve kterých svoji ženu oslovuje roztomile Maryšenko, vzniká celý svazek.
Většina z nich se rodí v letech 1665–1683. Obvykle buď proto, že Jan musí trávit čas na válečných taženích, nebo když se královna vydává na cestu do své vlasti, na návštěvu Paříže. Jan se svými listy zapíše i do dějin literatury.
