Každé ráno nás nemilosrdně vytáhne z postele. Budík patří k nejběžnějším předmětům domácnosti, jeho cesta k dnešní podobě je ale překvapivě dlouhá. První lidé se probouzejí podle slunce, kohoutů nebo kostelních zvonů.
Když se konečně objeví první skutečný mechanický budík, má jednu zásadní nevýhodu, zazvoní pouze ve čtyři hodiny ráno a jiný čas nastavit neumí.
Po většinu historie lidé žádný budík nepotřebují. Zemědělci vstávají se svítáním, mniši podle klášterních zvonů a řemeslníci se řídí městskými hodinami.
Ve starověku i středověku vznikají různé pokusy o měření času, třeba vodní hodiny, přesýpací hodiny nebo složité hodinové mechanismy. Už řecký vynálezce Ktésibios ve 3. století př. n. l.
konstruuje vodní hodiny, které dokážou pomocí píšťaly nebo zvonku upozornit na předem určený okamžik. Nejde však o osobní budík v dnešním smyslu. Skutečný průlom přichází až v průmyslové revoluci, kdy továrny vyžadují přesný začátek pracovní doby.
Americký historik David S. Landes (1924-2013) píše: „Přesné měření času mění rytmus lidského života více než téměř jakýkoli jiný technický vynález.“

Čas buzení nejde změnit
První patentovaný mechanický budík představuje roku 1787 americký hodinář Levi Hutchins (1761-1855) z města Concord ve státě New Hampshire.
Jeho zařízení budí výhradně ve čtyři hodiny ráno, protože právě tehdy chce jeho tvůrce každý den vstávat do práce. Čas zvonění nelze změnit. Hutchins později přiznává, že nikdy neuvažuje o výrobě univerzálního budíku pro ostatní lidi.
Až o téměř sto let později, v roce 1847, získává francouzský hodinář Antoine Redier (1817-1892) patent na první mechanický budík s nastavitelným časem buzení.
Ten už umožňuje otočit ukazatel na libovolnou hodinu, což představuje revoluci v každodenním životě. Historička Rebecca Struthersová (*1985/1986) připomíná: „Hodiny nejsou jen stroje. Jsou to nástroje, které organizují společnost a určují náš každodenní rytmus.“

Běžná součást domácnosti
Na přelomu 19. a 20. století se budíky rychle stávají běžnou součástí domácností. Tovární výroba je zlevňuje a rostoucí počet zaměstnanců je potřebuje ke spolehlivému vstávání.
Ve stejné době ještě v Británii existuje zvláštní profese takzvaných knocker-up – lidí, kteří dlouhými tyčemi klepou zaměstnancům na okna, aby nezaspali do práce. Teprve levné mechanické budíky jejich službu definitivně nahrazují.
Dnes máme budík v mobilním telefonu, chytrých hodinkách nebo hlasovém asistentovi, jeho princip se však od časů Leviho Hutchinse příliš nemění. Jak poznamenává David S. Landes:
„Dějiny hodin jsou zároveň dějinami lidské disciplíny.“ Malý budík na nočním stolku tak připomíná okamžik, kdy se čas poprvé stává pánem našeho každodenního života.