Dnes ji hodíme do kávy, zamícháme a za pár vteřin na ni zapomeneme. Jenže malá kostka cukru má za sebou příběh, který začíná obrovskou homolí, sekáčkem, poraněným prstem a nejspíš i pořádně podrážděnou manželkou.

Světový vynález se totiž nerodí v laboratoři plné bílých plášťů, ale v roce 1841 v moravských Dačicích. A hlavní padouch? Kus cukru velký a tvrdý jako stavební materiál.

Dnes otevřeme cukřenku, vezmeme kostku a hotovo. V první polovině 19. století je ale slazení téměř malou silovou disciplínou. Cukr se prodává hlavně v podobě velkých homolí, klobouků a bochníků.

Kdo chce osladit čaj, kávu nebo moučník, nemůže jednoduše sáhnout po jedné úhledné kostce. Musí z velkého cukrového kusu potřebné množství odseknout nebo odštípnout. Cukr přitom není žádný měkký kamarád.

Homole se špatně porcují, při dopravě se poškozují, dlouho schnou a při prodeji po nich zůstává spousta drobtového cukru. Jinými slovy: sladká věc dokáže lidem pěkně znepříjemnit život.

Dačická rafinerie navíc cukrem zásobuje velkou část okolí a její ředitel Jakub Kryštof Rad (1799-1871) dobře ví, že praktičtější tvar by obchodníkům i zákazníkům usnadnil život.

Juliana se řízne a manžel dostává domácí úkol

Pak přichází chvíle, která se stává nejslavnější částí celého příběhu. Radova manželka Juliana se při sekání cukrové homole poraní. Podle tradovaného příběhu si při nebezpečné cukrové operaci zraní prst a má toho dost.

Místo dalšího boje s homolí údajně vyzve manžela, aby konečně vymyslel způsob, jak cukr vyrábět v praktičtější podobě. Rodí se nápad, který je tak prostý, až je skoro podezřelý: proč cukr prostě nestlačit do malých pravidelných kousků?

Rad na podzim roku 1841 skutečně vyrábí první kostky. Podle dačického podání pak Juliana dostává malou krabičku, v níž je 350 bílých a červených kostek cukru. Ano, první kostky prý nejsou jen bílé.

Rad následně sestrojuje speciální lis a začíná cestu, na jejímž konci je světový vynález.

První kostky nejsou sladký zázrak přes noc

Méně známou skutečností je, že kostka cukru se nejprve musí pořádně vyrobit, usušit a teprve potom může zamířit k zákazníkům. Cukrová moučka se plní do mosazné desky se 400 čtvercovými otvory a pod lisem se stlačuje na menší objem.

Hotové kostky se vytlačí ven a ještě 10 až 12 hodin schnou. Existují dokonce ve dvou velikostech – větší mají hranu přibližně dva centimetry, menší asi 1,2 centimetru. Se šesti lisy dokáže dačická rafinerie vyrobit až 1120 kilogramů kostkového cukru denně.

Rad získává 23. ledna 1843 privilegium na výrobu a na podzim téhož roku se kostky dostávají na trh. Ve Vídni se prodávají jako „Thee-Zucker“, tedy čajový cukr. Balíček obsahuje 250 kostek, váží přibližně půl kilogramu a patent záhy kupují další země.

Ještě tu jeden paradox: samotná dačická rafinerie nakonec dlouho nepřežije a v roce 1852 končí. Kostka, kterou lidé původně potřebují jen proto, aby si při slazení neusekli prst, ji ale přežívá o více než století a půl.

Dodnes nám každé ráno připomíná, že i malý domácí problém může někdy skončit světovým prvenstvím.