Jeden se utápěl v dluzích a toužil po slávě, druhý bažil po odborném výzkumu dosud neznámého kontinentu. Závod o jižní pól nemohl mít odlišnější soupeře. Proč nakonec zvítězil Nor?

Zajímavosti:

• Původním cílem Amundsena byl severní pól
• Se psy se Amundsen naučil pracovat u indiánů
• Scottova výprava hrála ve volných chvílích na Antarktidě fotbal
• Amundsen byl zatracován kvůli nehumánnímu zacházení se psy
• Scott chtěl zkoumat Antarktidu především z geologického hlediska
• Ze Scottovy výpravy se dochovalo mnoho fotografií (na nich jsou mj. zachyceni tučňáči či tuleni)

Začátek 20. století se nesl ve znamení dobývání pólů. Zatímco na ten severní se v roce 1909 jako první dostala americká expedice, k tomu jižnímu mířily především britské výpravy. Nejblíže se mu pak přiblížil Ernest Shackleton (1874–1922), jenže 190 km před cílem se pro vyčerpání a nedostatek zásob musel obrátit a vrátit se zpět.

Místo severu jih

Velký zlom nastal v roce 1910, kdy k Antarktidě vypluly nezávisle na sobě dvě výpravy. A nemohly být odlišnější. Jako první ohlásil svůj záměr dobít jižní pól britský průzkumník Robert Falcon Scott (1868–1912), který se také na svou expedici chystal dlouho předem a pečlivě se na ni připravoval. Naopak Roald Amundsen (1872–1928) původně plánoval dobýt pól severní. Když ale zjistil, že už na něm stanul Američan Robert Peary (1856–1920), okamžitě se obrátit loď na jih, a to aniž by o tom posádka měla tušení.

Boj začíná

Robert Scott se soustředil především na vědecké cíle, ale i přesto se od něj očekávalo, že závod o pól vyhraje. O ctižádostivém soupeři z Norska přitom dlouho neměl tušení. Amundsen patřil mezi velmi zkušené polárníky a měl za sebou celou řadu úspěchů. Největší výhodu nicméně získal tím, že celou akci dlouho tajil. Nejprve svou loď Fram na expedici řádně připravil a teprve po vyplutí zaslal z Madeiry Scottovi telegram: „Dovoluji si Vám oznámit, že Fram míří k Antarktidě.“

Za úspěchem stojí psí spřežení

Amundsen zvolil zcela neznámou, ale o 100 km kratší trasu než Scott. Jelikož žil pár let na severu s Eskymáky, vsadil na své zkušenosti a jako dopravní prostředek využil psí spřežení. Mnoho lidí ho přitom odsuzovalo za to, že se psy počítal i jako s potravou pro členy expedice. Výprava každý den urazila kolem 50 km, celkem tak za 99 dní ušli 3000 km. Měli také vhodné oblečení, vyrobené z kůže vlků a sobů. Na každém místě, kde nocovali, vyrobili mohylku označenou třemi vlaječkami, do které umístili zprávu o svém postupu a zeměpisné poloze.

Od začátku vše špatně

Scott se svou výpravou postupoval mnohem pomaleji. Paradoxně ho zradil technologický pokrok. Jako dopravní prostředek totiž zvolil motorové saně, které ale velmi záhy vypověděly službu. Ternem nebyli ani sibiřští poníci, protože ti náročný terén nezvládali projít. Saně pak členové výpravy museli táhnout sami, a cesta se tak změnila v nekonečné utrpení. Kvůli vyřazeným saním musel Scott také umístit hlavní překladiště o téměř 50 km blíže k základnímu táboru, než plánoval. To se nakonec ukázalo jako nejhorší rozhodnutí vůbec.

Až jako druhý

Zcela unaveni dorazili Scott a jeho muži na jižní pól 17. ledna 1912. Když pak zjistili, že je Amundsen předběhl, propadli čirému zoufalství. Na zpáteční cestě začali umírat na omrzliny a hlad. Edgar Evans (1876–1912) podlehl zranění hlavy, které si způsobil při pádu. Lawrence Oates (1880–1912) také rychle ztrácel síly, a když pochopil, že všechny brzdí, rozhodl se od výpravy odpojit. Jeho poslední slova byla: „Půjdu ven a trochu se tam zdržím.“ Vysílenou trojici posledních přeživších pak smrt zastihla 17 km od základního tábora. Poslední zápis ve Scottově deníku zněl: „Je to zlé, nemohu už dál psát. Proboha, postarejte se o naše rodiny!“

Amundsenův osudný severní pól

Dobytím jižního pólu dne 14. prosince 1911 získal Amundsen nejen vysněnou slávu, ale i dostatek peněz. V roce 1926 se pak k severnímu pólu vydal vzducholodí a stal se prvním člověkem, kterému se přelet nad nejsevernějším bodem zeměkoule podařil. Arktida se mu ale stala osudnou. Při zachraňování výpravy vedené Umbertem Nobilem (1885–1978) zahynul. Tělo ani jeho ostatky se nikdy nenašly.

Antarktida jako kontinent vědy

Obě výpravy přinesly Antarktidě popularitu a zvýšily zájem o její zkoumání. Díky tomu se zde našly důkazy pro teorii o pohybu kontinentů nebo o klimatických změnách, které v minulosti proběhly. Na počest obou polárníků dnes stojí na jižním pólu celoročně osídlená výzkumná stanice nesoucí jméno Amundsen-Scott.