„Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo,“ zněla první slova, která člověk pronesl na jiném tělese než na rodné planetě Zemi. Stalo se tak v červenci roku 1969 a památná věta vyšla z úst amerického astronauta Neila Armstronga.
Od té chvíle se po Měsíci prošlo ještě 11 lidí. A dál…?
A dál už nic. Posledním člověkem, jehož noha se dotkla Měsíce, byl v roce 1972 člen posádky Apolla 17 Harrison Schmitt. Od té doby se astronauti dostali nanejvýš na zemskou oběžnou dráhu. Pravda, lidmi vyrobené aparáty se zatím dostaly o notný kus dále.
Přistály na Marsu, na Venuši, na Saturnově měsíci Titanu, na kometě, ba Voyager 1 si už dokonce prohlíží, jak vypadá mezihvězdný prostor. Ale člověk je stále přivázán ke své rodné planetě.
Mars ani Venuše nejsou v kosmickém měřítku od Země příliš daleko. Povrch Venuše je však příliš horký a zdejší atmosféra příliš hustá, že přistání na druhé planetě zavání sebevraždou. Mnohem nadějnější se v tomto ohledu jeví Mars.
Jistě, cesta tam i zpět pár měsíců zabere, ale to by se po důkladném fyzickém i psychickém tréninku snad dalo zvládnout. Je tu však spousta jiných obtíží, které brzdí možnosti pilotovaných letů k jiným planetám. Sem patří samozřejmě finance.
Meziplanetární lety jsou drahým špásem a i kosmické agentury šetří, kde mohou. Jiné problémy jsou technického rázu. Vesmír není pro lidský organismus bůhvíjak přátelským prostředím.
Všudypřítomná radiace ničí zdraví, nepřítomnost gravitace zase způsobuje atrofii svalů. Vyřešit se musí i to, co lidé v kosmické lodi budou během cesty i během pobytu na jiné planetě jíst, pít a koneckonců i dýchat.
Při současných možnostech by cesta k Marsu trvala devět měsíců. Nejde jen o fyzickou náročnost takové dlouhé pouti. Důležité také je, aby se posádka během cesty neukousala nudou a hlavně mezi sebou udržela dobré vztahy.
Co s tím? Vědci oprášili myšlenku, kterou důvěrně znají diváci sci-fi filmů, totiž hibernaci. Dlouhý řízený spánek si vyzkoušela posádka kosmické lodi Endurance ve snímku Interstellar či záchranná mise z hororového filmu Horizont událostí.
A taková Ellen Ripleyová? Ta vlastně neznala nic jiného než hibernaci nebo kočkování s vetřelci. Na možnosti hibernace se nyní zaměřuje i Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
Tato organizace pověřila několik vědců, aby prozkoumala, jak by hibernační proces mohl fungovat a také, jaké následky by na astronautech zanechal. Kdyby totiž posádka cestu k Marsu prospala, řídícímu středisku by odpadla spousta starostí.
Meziplanetární cesty by tak byly rázem levnější, bezpečnější a pro posádku méně psychicky a fyzicky náročné. Ušetřilo by se na zdrojích, ale i na vnitřních prostorách kosmického modulu.
Nebyla by zapotřebí kuchyň, ani prostor ke cvičení, které ve stavu beztíže alespoň částečně nahrazuje gravitaci.
A možná by nebylo třeba spěchat s vývojem superrychlých pohonů, které jsou podle NASA klíčovou prioritou k omezení dávek radiace během dlouhého letu.
O pilotované cestě na Mars se v odborných kruzích mluví již dlouho. „Každý rok slyšíme: ‚Na Mars poletíme do 20 nebo 30 let.‘ Máme v úmyslu pomoci toto posouvání už konečně zastavit.
Podle nás by hibernace mohla vyřešit řadu překážek a možná také eliminovat některé technické požadavky ve více oblastech,“ říká hlavní výzkumník celého projektu John Bradford. Jeho cílem je snížit lidský metabolismus až o 70 %.
Podle něj bude mnohem lepší, když astronauti stráví cestu po vzoru ježků. Jenže zatímco ježci či jiní živočichové, kteří zimu prospí, jsou k podobnému chování uzpůsobeni, člověk funguje přece jen jinak.
Bradford a jeho tým tak řeší především terapeutickou hypotermii. Ta se snaží zabránit poškození tkání během období nízkého krevního toku způsobeného poklesem tělesné teploty.
Podle Bradforda se však nejedná o zmražení. „Není to kryokonzervace, ale hibernace,“ popisuje vědec. „Lidé pořád dýchají a stále potřebují výživu. Jídlo a vodu pak dostanou jednoduše do žil.“ Nápad je to jistě zajímavý, ale badatelé jsou teprve na začátku.
Dosavadní rekordní doba, kterou člověk strávil v podobném stavu, trvala jen deset dní. A to je na cestu k cizím planetám poněkud málo. Prvním postupným cílem výzkumu je zvýšit tento rekord alespoň na měsíc.
V současné fázi výzkumu se vědci snaží zjistit, zda nějaké překážky nečiní hibernaci nepoužitelnou k využití pro dlouhodobé lety astronautů. Pokud se na nic zásadního nepřijde, bádání bude pokračovat dál.
Bradford je optimistický, tvrdí totiž, že potřebná funkční hibernace bude zvládnuta již ve třicátých letech. A upozorňuje na jeden významný fakt. Pokud by posádka byla na cestě k Marsu vzhůru, mohlo by letět nanejvýš šest lidí.
Kdyby spala, tento počet by se mohl více než ztrojnásobit. A protože víc hlav víc ví, znamenalo by to také více specialistů a následně i více informací o rudé planetě.
