„Péct v tom nejde. Jenom vařit,“ hlásí paní Homutová manželovi, který právě přišel z práce. Dostala od něj k otestování nový hrnec. Ke stejnému závěru došly i manželky jeho kolegů, paní Uhrová a Tyburcová.
„Neboj se, jednoho dne to péct bude,“ prohlásí Oldřich Homuta, když strčí hlavu do kuchyňských dveří. Kupředu ho žene představa manželčiných buchet.
Elektrotechnik Oldřich Homuta podniká ještě před 2. světovou válkou. Ve Vysočanech, Mekce pražského elektrotechnického průmyslu, vlastní firmu Elhamo na výrobu elektromotorů.
Komunistický převrat roku 1948 ale znamená konec jeho soukromých aktivit. Sdílí osud tisíců malých živnostníčků v tehdejším Československu.
I jeho podnik skončí ve znárodňovací mašinérii, když ho pohltí rodící se socialistický gigant místního hospodářství se zkratkou Remos (Revize, Elektro, Montáže, Opravy, Servis).
Co způsobila jedna služební cesta
Pro Homutu ale vstup státního molochu neznamená konec jeho technických zlepšováků. Nehodlá jen tak sedět v kanceláři. Už na počátku 50. let 20. století se vydává do Švédska.
Když mu v jedné švédské domácnosti předvedou elektrický hrnec na vaření, nasadí mu tím brouka do hlavy. „Podobné zařízení by mohlo i péct,“ uvažuje a tahle myšlenka ho už neopustí ani po návratu do vlasti.
Manželky jako pokusní králíci
Se svými kolegy Jindřichem Uherem a Antonínem Tyburcem se pustí do práce. Už v letech 1953–1955 zkoušejí první prototypy. Pokusnými králíky, kteří testují funkci nového hrnce, se stávají manželky trojice vynálezců.
Ačkoli to zpočátku nevypadá nadějně, svoje snahy nakonec Homuta a spol. korunuje úspěchem. Roku 1957 pošle do světa první elektrickou pečicí troubu.
Hlubokou hliníkovou pánev přiklápí víko se zabudovanou topnou spirálou, zaskleným okénkem a otvory na odvod páry. Zatím chybí regulace ohřevu a vnější izolace, ale to se napraví.
Zmizí také skleněné okénko ve středu víka, protože jím utíká část tepla a střed pokrmu může být nedopečený. První přenosné trouby putují do světa ze závodu v Kostelci nad Černými lesy.
Výroba se zastavuje
S názvem pomocníka do kuchyně si nejdříve nelámou hlavu. Pojmenují ho začátečními písmeny svých příjmení HUT, což ale nevzbudí zvláštní nadšení.
Když si 21. července 1964 nechávají registrovat ochrannou známku, zvolí proto jednoduchou zkratku Remos podle své domovské firmy. Snadno zapamatovatelné jméno brzy skloňují československé ženy ve všech pádech. Jenže sametová revoluce přináší radikální obrat.
„V elektrickém hrnci už nikdo péct nebude,“ domnívá se v roce 1991 vedení firmy Karma, která výrobu remosek zajišťuje.
A tak se linky zastavují, navzdory tomu, že se do té doby prodalo na 2,7 milionů kusů (1,5 milionu remosky Grand o objemu 4 litry a 1,2 milionu typu Original o 2 litrech).
