Včely medonosné žijí po lidském boku několik tisíc let. I přes to však patří k nejzáhadnějším druhům hmyzu. Britská vědkyně Melissa Batesonová nedávno podrobila testům velmi důležitou otázku: dokážou i tito na první pohled prajednoduší tvorové prožívat něco, co bychom u lidí nazvali „emocí“? Její odpovědí je, že ano.

Otázka, zda jiní tvorové, než jsme my sami, prožívají emoce podobné těm našim, je vskutku hlubokým filosofickým problémem. U lidí, s nimiž je možné si o jejich vnitřních pocitech promluvit, tento problém často přehlížíme.

U zvířat je to samozřejmě složitější, přesto by asi málokdo upíral svým psům či kočkám emoce, které umějí dávat jednoznačně najevo.

S tvory nám tak evolučně vzdálenými, jako je hmyz, je však situace mnohem složitější. Delikátní experimenty však dokážou odpovědět i na takto komplikované otázky.

Etoložka (etologie se zabývá studiem chování živočichů) Melissa Batesonová z univerzity v anglickém Newcastlu se na problematiku vnitřního života živočichů specializuje. Její experimenty se soustředily na hledání emocí spojených se stresovými podmínkami.

Spolu s několika kolegyněmi se proto rozhodla simulovat včelám podmínky, které by je do stresu skutečně dostat měly: útok predátora, jakým může být v přírodě např. medvěd či jezevec na jejich úl.

Po útoku simulovaném tak, že včely byly po jednu minutu otřásány pomocí jakéhosi „mixéru“, podrobila včely dvojímu testování. První bylo odebrání vzorku jejich tělní tekutiny (hemolymfy) a určení obsahu „náladotvorných látek“, jako jsou dopamin, octopamin a serotonin.

U „vyplašených“ včel se tato hladina ukázala být o poznání nižší než u včel nestresovaných.

Pro testování skutečného prožívání emocí si však vědci museli zvolit nějaký prvek chování, který by na náladu včely poukázal stejně neomylně, jako tu naši prozrazuje například zakaboněný výraz.

Aby se včely skutečně prozradily, musely je vědkyně nejprve „vytrénovat“ tak, aby dokázaly neomylně rozpoznat, co vlastně jejich chování vyjadřuje. Svůj prostředek nalezly ve vytváření pavlovovského reflexu.

Včely po 24 hodin trénovaly tak, že je buď krmily chutnou potravou, nebo je naopak vystavovaly nepříjemným zážitkům.

Při každém z nich navíc vypouštěly do jejich okolí různé těkavé látky, tedy jakési vůně či parfémy.

Výsledkem nakonec bylo, že včela si spojila příjemný zážitek s jednou vůní a nepříjemný s jinou. Ty včelí asociace se vědkyně naučily rozpoznat podle pohybů jejich ústního ústrojí. Při očekávání příjemného zážitku (krmení) včela vysunula sosák, při očekávání opačném jej naopak zasunula.

„Podstata našeho experimentu vychází z psychologických pozorování. Lidé, ale i zvířata mají ve špatné náladě či pod stresem tendenci vidět svět více pesimisticky.

Právě tento předpoklad jsme se snažily ověřit i pozorováním našich speciálně vytrénovaných včel,“ popisuje základní myšlenku dalšího experimentování dr. Batesonová.

Po simulovaném ataku na úl byly včely vystaveny směsi obou vůní skládající se z přesně identického poměru obou složek. Většina včel ji přesto identifikovala jako „ohrožující“. Stejný typ „emoce“ po přestálém stresu je známý nejen od lidí, ale i od řady dalších obratlovců.

Je obdobný vidění sklenice jako „napůl prázdné“, nikoliv „napůl plné“.

Podle Batesonové svědčí tato skutečnost pro to, abychom se mohli domnívat, že včely neměly po útoku nepřítele na úl zrovna dobrou náladu a svět okolo sebe vnímaly vysloveně pesimisticky.