Kostel je plný lidí, slunce se dere pestrobarevnými vitrážemi a mění vzduch v duhu. Zarachocení, jak se všichni postaví, a pak ticho. A v tichu se vznášející hlasy, kroužící a proplétající se jako mrštní úhoři.
Středovou uličkou prochází procesí mnichů, kteří povedou liturgii, jejich recitace probíhá zpěvem, zdánlivě bez melodie či nápěvu. Gregoriánský chorál zní a lidé jsou okouzlení
Málokterý hudební projev je podobně svébytný jako liturgický zpěv.
Na světě takřka neexistuje náboženství nebo pohanská víra, jejíž rituál by se obešel bez určitého hudebního doprovodu, k němuž melodická mantra, chorál nebo meditační slabika neodmyslitelně patří.
V křesťanství se zpěv a hudba během obřadu objevují už kolem 3. století našeho letopočtu, nepřímo tak navazujíce tak na tradici židovských psalmodií (zpěvu žalmů), ačkoliv přímou následnost většina současných historiků odmítá.
Bible nejinak
Zpěv, ačkoliv ne liturgický v pravém slova smyslu, je zmíněn i v Novém zákoně, během Poslední večeře Páně:
„A potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.“ Hyppolytus Římský (cca 170-235 n.l.) vypovídá ve své Apoštolské tradici o zpěvu psalmu Hallel během raně křesťanské hostiny agape, která bývala dříve úzce spojena s eucharistií (příjímáním svátosti oltářní). K ustálení formy však dochází až mnohem později.
Řehoř za to nemůže
Ačkoliv gregoriánský chorál získává své jméno podle hudbymilovného papeže Řehoře I. Velikého (cca 540-604) a tato tradice přetrvává dodnes, bývá tento svatý otec mylně považován i za jeho tvůrce.
Jeho přínos je spíše organizačního charakteru – snaží se o standardizaci průběhu mešního ritu, do té doby poměrně roztříštěného (v západní tradici rozeznáváme ritus mozarabský, galikánský či ambroziánský, podle oblasti původu).
Z jednotlivých rituálů se mu daří cizelovat a poskládat střípky v podobě liturgických zpěvů, které pak přiřazuje k příslušným činnostem a ustaluje podobu římského ritu.
Samotný gregoriánský chorál se vyvíjí a ustanovuje až okolo roku 750 za vlády Karlovské dynastie ve Francké říši, a to syntézou zpěvů galikánských a římských.
Ty se přizpůsobují starořecké teorii oktoechos (neboli osmi módů – způsobů řazení tónů) a jejich notace se dále vyvíjí až do představení pěti notových linek Guidem z Arezza (992-1033). Gregoriánský chorál je na světě.
Za dne i noci
Chorál během středověku nachází své užití během celého křesťanského dne, který je počítáním času oné doby dělen do sedmi tzv.
kanonických hodinek, k nimž přináleží jednotlivé modlitby – kupříkladu matutinum (jitřní modlitba), hora sexta (v poledne) či completorium (při slunce západu).
Sbor bývá kombinován podle příležitosti, tradiční je složení mužské, ale ani jeptišky nezůstávají vždy vyloučeny. Uskupení zpěváků obyčejně vede biskup melodicky recitující tzv.
akcenty s intonací položenou na jedné notě, a sbor mu odpovídá sylabickým zpěvem, při němž každé slabice textu odpovídá právě jeden tón. Komplexnější zpěvy jsou určeny trénovaným sborům, zpívajícím v unisonu (jednohlasu), a sólistům.
Jejich největší sbírkou je pak tzv. Usuál (z latinského Liber Usualis).
Ovlivňovat je božské
Dopad gregoriánského chorálu na středověkou a renesanční hudbu je nezanedbatelný a je mu často přisuzován jak vznik basového klíče, tak hudebních předznamenání – tedy béček a křížků.
S postupem času katolická církev dovoluje nahrazení chorálu i vícehlasými kompozicemi, čehož využívají například Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525-1594) nebo Wolfgang Amadeus Mozart (1756-1791).
Během devatenáctého a dvacátého století dochází ke znovuobjevení zájmu o středověkou hudbu a chorál (nikoliv pouze gregoriánský) se stává stále častější součástí jak hudby klasické, tak muzikálních hnutí New Age a World music, v jejichž podání přetrvává a žije dodnes.
