„Ty spadneš, Křižíku,“ houkne malíř Luděk Marold vzhůru k pouliční lampě, ve které se šťourá jeden z nejvýznamnějších českých vynálezců. Sám Křižík si z toho nic nedělá, vezme si šroubovák a pokračuje dál ve své práci.

Těžko říci, zda se tato scéna z filmu Jára Cimrman ležící, spící mohla odehrát i ve skutečnosti. Možná podnikatel a inženýr František Křižík opravdu lezl ve volných chvílích na stožáry pouličního osvětlení a opravoval je. Elektřinou a vynálezy s ní spojenými byl doslova posedlý. Každopádně stopa, kterou zanechal v českých dějinách techniky, je nezanedbatelná.

Asi 12 kilometrů od západočeských Klatov leží městečko Plánice. Okolní mírně zvlněná krajina se čím dál víc na jih zvedá a přechází do pohoří Šumavy. Plánice však ještě nemá podhorský ráz. Sídlo o zhruba 1600 obyvatelích obklopují pole a lesy.

Právě zde se osmý červencový den roku 1847 v rodině místního ševce Křižíka narodil syn František. Sudičky malému chlapci přichystaly docela drsný osud. O tatínka přišel velmi záhy a bída a nouze byly pravidelnými spolunocležníky budoucího vynálezce.

Ve svých dvanácti letech odešel do Prahy na reálné gymnázium. Nejdřív na německé, kde ovšem propadl z němčiny, a tak později přestoupil na české. Maturitní zkoušku však pro nedostatek peněz nesložil.

Křižík však měl štěstí v neštěstí. Jeho mimořádného technického talentu si všiml profesor technické fyziky na pražském polytechnickém ústavu (dnešní ČVUT) Václav Zenger (1830–1908). Křižík tak mohl studovat na vysoké škole jako mimořádný posluchač. Jeho schopnosti se brzy prokázaly, když ústav zvládl absolvovat za pouhého dva a půl roku.

Poté nastoupil do továrny, kde se podílel na výrobě telegrafů a železničních návěstidel. A tehdy mu poprvé výrazněji do života promluvila elektřina. Křižíkovi se totiž podařilo zdokonalit železniční signalizaci.

Úspěch byl náležitě odměněn, když Křižík za svůj vynález dostal 1000 zlatých. Pro srovnání, v té době měli rakouští úředníci měsíční plat kolem 25 zlatých. Dalším zajímavým Křižíkovým vynálezem byla automatická železniční výhybka a dálkově ovládané návěstidlo.

Vzhledem k tomu, že již netrpěl nouzí, mohl si Křižík dovolit věci, které pro něj byly dříve nemyslitelné. V roce 1878 se vypravil na světovou výstavu do Paříže. K vidění zde byla spousta věcí. Například hlava Sochy Svobody, kterou Francouzi věnovali Američanům. Vystaven zde byl i šicí stroj nebo praxinoskop, což byl dědeček kinematografu.

Křižíka však zaujalo něco jiného. V malém nenápadném pavilonu vystavoval ruský konstruktér Pavel Jabločkov (1847–1894) obloukovou lampu. Lampa vydávala světlo pomocí elektrického oblouku mezi dvěma uhlíky. Její nevýhodou však bylo, že dokázala svítit sotva hodinu. Křižíkovi problém vrtal hlavou, avšak zanedlouho jej vyřešil. Za tři roky byla na další pařížské výstavě představena Křižíkova diferenciální oblouková lampa. Její princip spočíval v samočinné regulaci vzdálenosti uhlíků, čímž se výrazně prodloužila její životnost. Rakousko-Uhersko si díky tomuto vynálezu odvezlo z Paříže alespoň jednu zlatou medaili.

Vylepšená oblouková lampa přináší Křižíkovi slávu i finance. Ponechal si patent pro české země, pro zahraničí jej prodal. Inkasované peníze využil pro podnikání.

Nejdříve sídlil v Plzni, později si v pražském Karlíně pronajal starou továrnu a spustil kampaň za elektrifikaci českých zemí. Éra obloukových lamp však neměla dlouhého trvání, brzy je nahradily Göbelovy žárovky, jejichž patent získal ne zrovna čestným způsobem Thomas Alva Edison.
V podnikání se Křižíkovi vedlo střídavě. Koncem osmdesátých let začala jeho firma elektrifikovat první města, například Jindřichův Hradec nebo Písek. V roce 1888 postavil na Žižkově první elektrárnu v Čechách. V rámci Jubilejní výstavy pořádané v roce 1891 předvedl Pražanům i elektrickou tramvaj. Její trasa měřila sice jen 800 metrů, stala se však skutečnou senzací. Křižík navíc výstavu osvětlil a připravil i další překvapení v podobě světelných fontán.

Zatímco tramvaj na Letné byla spíše atrakcí a v roce 1900 ji Křižík jako ztrátovou uzavřel, jeho trať spojující Karlín a Vysočany už měla skutečný dopravní význam. Záhy přepravila za rok dva miliony pasažérů. Křižíkovi náleží i primát v první elektrifikované železniční trati na území českých zemí. Ta spojovala Tábor s Bechyní.

Na přelomu 19. a 20. století probíhal velký boj mezi využitím stejnosměrného a střídavého proudu. V USA proti sobě stáli Edison a Nikola Tesla, který odhadl výhody střídavého proudu. V českých zemích probíhalo něco podobného.

Křižík hájil stejnosměrný proud, kdežto jeho konkurent Emil Kolben (1862–1943), jeden ze zakladatelů společnosti ČKD, proud střídavý. K rozseknutí tohoto sporu došlo při výstavbě centrální pražské elektrárny v Holešovicích. Zakázku získal Kolben, a to byl zároveň začátek konce Křižíkova průmyslového impéria. Navíc měl Křižík mnohem raději vynalézání a rozhodně neměl duši obchodníka.

Banky se od něj odvrátily, stejně tak jako zájemci o zakázky. Firma se propadala do červených čísel, až ji v roce 1917 převzala do správy Pražská úvěrní banka. Zklamaný Křižík se stáhl do soukromí.

Na sklonku svého života natočil několik přednášek a vystoupení pro československý rozhlas. Zemřel v úctyhodném věku 93 let 22. ledna 1941. Jeho pohřeb na pražském Slavíně se stal tichým protestem proti nacistické zvůli, která tehdy české země ovládala.