„Je potřeba pár lidí pověsit,“ poznamená premiér Felix Schwarzenberg, když se ho osmnáctiletý panovník zeptá, co má dělat s rozzuřenými Maďary. Začátkem ledna 1849 vypuká v Uhrách protirakouské povstání a František vezme jeho radu vážně… 

Devět vůdců vzbouřenců skončí rovnou na šibenici, čtyři nechá rakouský císař František Josef I. (1830-1916) zastřelit. Celkově pošle na smrt 114 lidí a 1765 nespokojenců uvězní.

Maďarská novinářka Judith Listowel tvrdí: „V letech 1848–1853 František Josef podepsal a potvrdil víc rozsudků smrti než kterýkoli jiný evropský vládce během celého devatenáctého století.“  

Rádce umírá 

V dubnu 1852 se premiér Schwarzenberg chystá na ples zatančit si se svou poslední milenkou, manželkou polského důstojníka, ale dostane srdeční záchvat. Sloužící zavolají Františka, který se svým učitelem stráví jeho poslední chvíle.

Odmítne potom jmenovat nástupce a chce všechna jednání řídit sám. Trpí pocitem, že se na nikoho nemůže spolehnout.

Podezřívavý císař řekne dokonce rakouskému maršálovi Alfrédu Windischgrätzovi (1787–1862), že když je pod každým nařízením podepsaný, nechce slyšet žádnou kritiku.

Případné výtky totiž považuje za zradu. „Nejvlivnější osobností byl teď Alexander Bach (1813–1893), ministr vnitra, ale požíval daleko menší úcty než Schwarzenberg,“ píše britský autor historických autobiografií Johann Van der Kiste.  

Útěk k lejstrům 

Císař ztrácí svůj velký vzor a pod správou říše si představuje hlavně vyřizování listin. Myslí si, že je to správný způsob, jak zajistit blaho 50 milionům svých poddaných.

Chybí mu rozhodnost a státnický rozhled, proto hledá uspokojení úřednické práci, která ale pro udržení velkého soustátí nestačí. Později, po tragické smrti syna Rudolfa (1889) a vraždě Alžběty (1898) ještě víc utíká před realitou ke stohům lejster.

Každou listinu chce vyřídit ještě ten den, kdy ji dostane. Pronásleduje ho pocit, že kdyby to neudělal, Rakousko-Uhersko se další den zhroutí. V mezinárodní politice si moc neví rady. 

Naštvaní Rusové  

V Krymské válce v letech 1854–1856 si není jist, na kterou stranu se postavit. Jeho ministr zahraničí Ferdinand Buol-Schauenstein, radí zůstat neutrální, dokud nebude jasné, kdo vyhraje.

Rusové, kteří vyhlásili válku Turecku, ale očekávají podporu Rakouska, protože car Mikuláš I. (1796–1855) pomohl císaři v roce 1849 zlikvidovat uherské povstání.

S Anglií a Francií, které válčí proti Rusku, ovšem podepisuje František v roce 1854 spojeneckou smlouvu.

Nový ruský car Alexandr II. (1818–1881), mu proto jako odpověď na kondolenci po smrti svého otce Mikuláše napíše, že „kormidluje politiku tak, že se sbližuje se svými nepřáteli, což nás, pokud se ten směr rychle nezmění, nevyhnutelně povede k bratrovražedné válce…“  

Katastrofa v Itálii 

V roce 1856 začíná být kritická situace zase v Lombardii a Benátsku, kde Italové bojují o sjednocení země. Hrabě Cavour (1810–1861), ministerský předseda sardinského království, se v červenci 1858 setkává s francouzským císařem Napoleonem III. (1808–1873).

Domluví se, že Francie Italům pomůže, pokud je Rakousko napadne. Rakouští diplomaté ale tajnou hru odhalí. Ministr Buol přesvědčuje Františka, aby si Rakousko udrželo nadvládu nad Itálií. 23. dubna 1859 tedy posílá císař Cavourovi ultimátum.

Válka proběhne rychle. 24. června 1859 Rakušané prohrávají v bitvě u Solferina (dnes na rakousko-italských hranicích) proti Francii a Sardinii. Umírá 20 000 rakouských vojáků.

„Jsem bohatší o mnoho zkušeností a zjistil jsem, jaké to je, být poražený velitel,“ píše zklamaný František.