Pařížská smetánka je na sklonku léta 1806 okouzlena šarmantním rakouským vyslancem Klemensem Metternichem. Zvláště půvabné dámy z nového ambasadora nemohou spustit oči.
„Jak jen je pozorný a zábavný…,“ vzdychá brzy i Karolina Muratová, sestra samotného císaře Napoleona.
Od ní už je jen krůček k nejdůležitějším informacím o chodu francouzského státu. Metternich (1773–1859) toho umí využít. Napoleon (1769–1821) mu ale nedokáže přijít na chuť.
Rakouský vyslanec si ho dokonce dovolí rozčílit během oslav 39. císařových narozenin, když jejich obě země začínají řinčet zbraněmi. Od té doby se bude mít Napoleon před Metternichem na pozoru…
Úspěšný sňatkový dohazovač
Válka je nevyhnutelná. 10. dubna 1809 ji Rakousko vyhlašuje Francii. Na bitevním poli to však jde s Metternichovou monarchií s kopce. Napoleon zakrátko stojí před branami Vídně. Taková potupa! Rakušané jsou nuceni uzavřít s Francouzi hodně nevýhodný mír.
Metternich však svou veškerou aktivitu upíná k tomu, aby byla podunajská monarchie alespoň zachována. To se mu nakonec podaří. Napoleona uchlácholí sliby spojenectví a příštího přátelství.
Zpečetí je císařův sňatek s rakouskou arcivévodkyní Marií Louisou (1791–1847). Geniální tah.
Už i Metternichovi se doneslo, že se Napoleon ohlíží po vznešené nevěstě.
„Z jeho námluv v Rusku musí sejít,“ je přesvědčen rakouský diplomat a teď již ministr zahraničí, jakmile se doslechne, že francouzský císař uvažuje o sňatku s carovou sestrou Annou Pavlovnou (1795–1865).
Místo Rusky mu šikovně do ložnice vmanévruje dceru rakouského císaře Františka I. (1768–1835). Když Metternich žádá po arcivévodkyni souhlas se svatbou, dívka mu odpovídá: „Přeji si pouze to, co mi moje povinnost velí, abych si přála.“
Lichotkami dosáhne svého
Cesty Marie Louisy do Paříže Metternich využívá k prosazování vlastních zájmů. Arcivévodkyni následuje do Francie, a ač se tváří, že jeho zdejší návštěva je neoficiální, snaží se, seč může.
Oživuje kontakty s dřívějšími přáteli a skrze ně apeluje na Napoleona, aby zmírnil tvrdé podmínky mírové smlouvy z vídeňského Schönbrunnu. Metternich je mistr v lichotkách, a tak není divu, že brzy slaví úspěchy – i když menší, ale lepší něco než nic.
Placení válečných reparací je odloženo, některé statky náležející Němcům v rakouských službách se vracejí jejich původním majitelům (týká se to i Metternichovy rodiny) a habsburská armáda napříště může mít až 150 000 mužů.
„Udržím Napoleonovy ambice na uzdě,“ dává najevo Metternich Britům a Rusům a pomaloučku polehoučku se od Francie odklání. Zatím si však nechává dveře otevřené. V únoru 1813 Metternich vyhlašuje rakouskou neutralitu. Napoleon zuří…
Na obrat stačí 3 roky
A bude ještě víc. V červnu 1813 se Metternich ve východočeském Opočně setkává s carem Alexandrem. Krátce nato už míří za Napoleonem do Drážďan. Zde mezi oběma muži dochází k ostré roztržce.
Rakouský ministr zahraničí se ještě snaží vše zahladit a zve francouzského císaře na mírový kongres do Prahy. Ten se však změní spíše ve frašku. Napoleonovi vyslanci nemají žádnou pravomoc rozhodnout o důležitých věcech.
Metternich, který se stále tváří jako přítel všech Francouzů, začíná v tichosti zbrojit. Jeho listy, jež nyní putují k Napoleonovi, začínají být čím dál ostřejší.
12. srpna 1813 Rakousko vstupuje do protinapoleonské koalice po boku Ruska, Pruska a Velké Británie. Metternichovi díky jeho úskokům tak stačily pouhé tři roky na to, aby se ze spojence Francie stal jejím úhlavním nepřítelem.
