Dálniční ukazatel jasně říká, že z Prahy do Plzně je to po dálnici 92 kilometrů. A žádného řidiče nenapadne se nad touto informací podivovat. Proč ale na cedulích nesvítí, že ona vzdálenost činí třeba 51 kilosáhů nebo 153 kiloloktů?

Inu, je to proto, že v českých zemích se od roku 1876 používá metrická soustava. „Základem řádné míry a váhy jest metr, který je jedničkou míry na délku;

z něho se odvádějí jedničky plochomíry a tělomíry,“ pravilo se v zákoně, který zavedení metrického systému nařizoval. A tak veškeré sáhy, střevíce, lokte, brázdy, míle, lány či postavy vzaly definitivně za své…

Měření je staré jako lidstvo samo. A jak se na různých místech planety začaly rozvíjet prastaré civilizace, tak vznikaly různé systémy mír a vah. To však při dálkovém obchodu mohlo přinášet nemalé problémy.

Vlastně nejen při něm, i různá trhoviště v jednom městě používaly různá měření. Ve středověku pak v měrných systémech panoval naprostý chaos, je tedy téměř zázrak, že právě v té době vznikalo v Evropě nejvíce měst.

Jednotky míry v těchto dobách vycházely především z částí či z pohybu lidského těla. To už naznačují samotné názvy, jako stopa, dlaň, krok nebo loket. Dvaceticentimetrová píď je odvozena od rozpětí konců roztažených prstů ruky, palce a malíčku.

Ovšem nejen ruce či nohy byly inspirací pro tvůrce jednotek pro měření. Pro indické hinduisty jí může být i jejich posvátné zvíře.  Jednou z místních měr je vzdálenost, na jakou je slyšet kravské bučení.

Evangelíci na Islandu pro změnu měřili vzdálenost podle toho, za jak dlouho odříkají při svižné chůzi jednu modlitbu.

Samozřejmě, že i středověká státní správa se snažila o sjednocení měr a vah. V Čechách tuto myšlenku podporovali například Václav I. či Přemysl Otakar II.

Ten mimo jiné zavedl českou míli (7,5 km), sáh (1,8 m), pražský loket (0,6 m) nebo zemský provazec o délce pětadvaceti metrů. Jakmile však obchodník přejel hranice a ocitl se v jiné části Svaté říše římské, problém byl opět na světě.

Ovšem, ani v samotných českých krajích se unifikace jednotek nedařila. Poprvé k ní reálně došlo až za rakouské monarchie v roce 1853, kdy země začala povinně užívat dolnorakouské míry.

V té době však už byla na světě jednotka, která se chystala na své vítězné tažení světem. V roce 1789 Evropou otřásla francouzská revoluce.

Původně bohulibé myšlenky o rovnosti a svobodě mnohde později přerostly v krvavý teror, avšak ještě v roce 1790 se mohlo zdát, že Francie je na cestě ke svobodné společnosti.

Právě tehdy se sešli francouzští akademici, aby se poradili, jak naložit s měrnými systémy. Tak vznikl metr, který byl definován jako délka jedné čtyřicetimiliontiny délky zemského poledníku procházejícího Paříží.

Později se však toto vymezení ukázalo jako nepřesné, tudíž došlo k předefinování metru jako vzdálenosti, jíž světlo ve vakuu urazí za určitý čas.

Název metr navrhnul významný francouzský matematik a astronom Jean Ch. Borda. Odvodil jej z řeckého slova „metron“, což v českém překladu znamená míru nebo měřidlo.

Názvy dekadických násobků a dílů vymyslel člen Mezinárodní metrologické komise Holanďan Jean Henri van Swinden.

Metr však nezůstal sám. K němu se přidal i cadil, který byl definován jako kilogram jako jeden krychlový decimetr vody při teplotě čtyř stupňů Celsia. Pojem cadil později vytlačil termín litr pocházející z řečtiny.

Zákon o využívání metrického systému ve Francii vešel v platnost v roce 1795. Akademici zatím nechali nejdříve z mosazi a později ze slitiny iridia a platiny vyrobit prototyp metru.

Metrická soustava se z počátku prosazovala obtížně a ani ve Francii to z počátku neměla jednoduché. Napoleon Bonaparte, který se k moci dostal v obtížné porevoluční době v roce 1812 znovu povolil užívání starých jednotek.

O pětadvacet let později však francouzský parlament nechal opět zavést metrický systém s platností od roku 1840.

Soustava s metrem v hlavní úloze se ukazovala jako velmi praktická, proto k ní postupně přistupovaly i další státy.

V roce 1870 se v Paříži poprvé sešla metrová komise a o pět let později 17 států podepsalo metrickou konvenci, v níž se zavázaly zavést novou soustavu jednotek délky, obsahu a objemu.

Součástí dohody byl i vznik Mezinárodního úřadu pro váhy a míry (BIPM) se sídlem v Sévres u Paříže, který uchovává původní etalony měr a měřicích přístrojů a dovoluje jejich porovnávání s národními etalony.

Mezi signatáři dohody bylo i Rakousko-Uhersko, jehož součástí tehdy byly i české kraje, takže i v nich se od 1. ledna 1876 povinně přešlo na měření v metrech.

Ty se zde ujaly a v roce 1922 se již pod metrickou konvencí objevil podpis Československé republiky.

Vyvrcholením sjednocování bylo přijetí Mezinárodní soustavy jednotek SI (Systéme International d’Unités) v roce 1960. Systém SI přijaly téměř všechny státy světa, a tak 95 procent světové populace v současnosti používá metrický systém.

Že by však metr byl jednoznačným globálním vládcem, to se nedá říci ani dnes. Američané, Britové, Irové či Australané stále nedají dopustit na své míle a stopy.

Ba co víc, Celsius je zde mnohdy bit Fahrenheitem a kolik stojí litr benzínu si musí našinec přepočítávat z galonů. Britové oficiálně přešli na metrickou soustavu v roce 2000, ale v této spíše konzervativní zemi mají míle stále silnou pozici. Podobná situace je i v Kanadě nebo v Austrálii.

A Američané? Ti metry nepřijali dodnes a drží se svých stop, liber a mil. Což se ovšem může i tvrdě vymstít. Například v roce 1999 řídící středisko NASA s napětím přihlíželo, jak se sonda Mars Climate Orbiter přibližuje k rudé planetě.

Aparát se však náhle odmlčel a již se neozval. Příčina ztráty družice za sto milionů dolarů byla těžko uvěřitelná.

Zatímco software dodaný společností Lockheed Martin počítal celkový impuls dodaný tryskami sondy v imperiálních jednotkách, tedy v palcích a stopách, tak software pro výpočet trajektorie dodaný NASA očekával tyto data v jednotkách SI. Tak se stalo, že sonda sestoupila až do hlubších vrstev marsovské atmosféry.

A ta, ač je mnohem řidší než ta zemská, sondu stačila zcela sežehnout…