Mezi ostatními vojáky si vysloužil přezdívku „neohrožený odpírač“. Na bojišti působil suverénně, jako by se mu všechny střely vyhýbaly. Když už jej některá zasáhla, dokázal vstát a postarat se o své spolubojovníky.
Přežil nejtěžší bitvy války v Pacifiku, aniž by za celou dobu držel v ruce jakoukoli zbraň.
V kuchyni byl opět slyšet hluk. Otec, válečný veterán první světové války, zase zaháněl strašlivé vzpomínky alkoholem. Křik sílil, nakonec se ozvalo i několik ran. Malý Desmond Doss (1919–2006) se odhodlal vykouknout ze svého pokoje.
Spatřil otce, jak v ruce drží zbraň a míří s ní na matku. Bezmyšlenkovitě se po tátovi vrhl a zbraň mu vytrhl z ruky. V ten moment se v chlapci něco zlomilo, přísahal si, že zbraň už do ruky nikdy nevezme.
Mírumilovný styl života
Malý Desmond byl celé dětství vychováván v křesťanské nauce. Desatero se stalo hlavním opěrným bodem jeho života. Stal se členem křesťanské Církve adventistů sedmého dne a víru bral víc než vážně.
Když vstoupily Spojené státy americké po útoku na Pearl Harbor do války, zachvátila Desmonda silná vlna vlastenectví. Přece jen, měl doma válečného hrdinu a i on musel něco pro svou zemi vykonat.
Jenže odhodlání postavit se nepříteli naráželo na jeho mírumilovnou povahu a přesvědčení, že zbraň do ruky nikdy nevezme.
Klacky po nohy
Přesto narukoval. „Zbraň nepotřebuji, nebudu ji ani nosit s sebou,“ trval si tvrdošíjně na svém Doss a doháněl své nadřízené v armádě k šílenství. Někteří si jen ťukali na čelo, jiní Desmondovu tvrdohlavost nedokázali pochopit a upřímně je velmi otravovala.
Podobně reagovali i ostatní vojíni, kteří s hochem sloužili ve stejném pluku. Ne každý byl připraven mít na bojišti po boku kamaráda, který je bude bránit místo se zbraní v ruce modlitbou na jazyku.
Hnán před válečný soud
Dossova tvrdošíjnost vyústila v soudní klání. Trpělivost došla jednomu ze seržantů, který se vojína snažil dostat před válečný soud za neuposlechnutí rozkazu. Po peripetiích k Desmondově potrestání nedošlo. Ani tak jeho první měsíce v armádě nebyly jednoduché.
Přátele mezi ostatními chlapci skoro žádné neměl. Nikdo nechápal jeho mírumilovnou povahu, ba co víc, provokovala je k násilí a ještě větší ignoraci.
„Pamatuji si, jak po něm ostatní chlapci házeli boty, snažili se jej vyprovokovat, ale on se nenechal vyvést z míry,“ popsal Desmondův přístup jeden z kamarádů, který válku přežil.
K záchraně připraven
Po urputném vzdoru nakonec Doss v armádě setrval a stal se zdravotníkem. Na bitevní pole chodil vybaven pouze lékárničkou, s úmyslem pomoci co nejvíce raněným, a vírou v Boha.
Odmítal si s sebou brát dokonce i nůž, zbraň v jeho vybavení neměla absolutně co dělat. Po několikaměsíčním výcviku pak konečně vojáci dorazili na bojiště v Pacifiku, aby pomstili smrt všech, kteří zahynuli při útoku na Pearl Harbor.
Na bojišti
Válku na vlastní kůži mohl Desmond Doss poprvé ochutnat pod velením generálmajora Andrewa D. Bruce v roce 1944 na ostrově Guam.
Během bitvy neúnavně zachraňoval své spolubojovníky, přitom se zvládl vyhnout všem střelám, kterými jej nepřítel zasypal. „Japonci se snažili dostat hlavně zdravotníky. Počítali s tím, že pokud zabijí medika, podlomí morálku ostatních mužů na bojišti.
Jakmile zahynul medik, nebyl nikdo jiný, kdo by se tak o chlapce postaral,“ vzpomínal po válce sám hrdina, kterého nezlomil ani urputný nepřítel. Navíc za svou odvahu a činy na Guamu získal svou první Bronzovou hvězdu.
Prozření na Okinawě
Svými činy a odvážným nasazením si Desmond získával stále větší sympatie svých spolubojovníků. Ovšem to pravé prozření mělo teprve přijít.
Vojáky čekalo vylodění na Okinawě, kterou Japonci bránili zuby nehty, a ne nadarmo je bitva o Okinawu považována za vůbec jednu z nejkrvavějších. Ani tady se ale Doss, vedený vírou v Boha a touhou pomáhat, nepřítele nezalekl.
Když muži konečně dorazili na místo určení, tyčil se před nimi 12 metrů vysoký útes, který museli zdolat, aby se dostali blíž nepříteli.
Už jen samotné šplhání vzhůru znamenalo pro jednotky obrovské vyčerpání, ovšem to, co čekalo na vojáky na útesu, bylo hotové peklo. Právě na krvavé Okinawě Desmond svým spolubojovníkům ukázal, že jim je užitečný i beze zbraně.
Nelítostný boj
Vřava sílila. Ani jedna strana se nehodlala vzdát lehko. Bojiště bylo pokryto rozervanými těly padlých vojáků. Situace byla nepřehledná. Američané byli vyčerpaní, ale polevit nemohli. Klid nepřinesl ani večer. Naopak.
Jakmile se setmělo, Japonci je zasypali deštěm smrtících střel. Museli se stáhnout. Přesto na útesu někdo zůstal. Desmond odmítal odejít do úkrytu, naopak pokračoval ve své práci zdravotníka na bojišti. Mezi troskami a mrtvými hledal ty, kteří vřavu přežili.
Musel tak konat opatrně, nepřítel měl oči všude a pálil bez milosti. Nevhodný hlasitý zvuk byl naprosto nepřijatelný.
Záchranná akce
S myšlenkami na Boha se prodíral terénem a snažil se najít kamarády, kteří neměli tolik štěstí jako on a nepřítel je zranil. Vytrvalost se vyplatila. Zanedlouho na jednoho ze svých narazil.
Rychle zkontroloval zranění, přehodil si muže s prostřeleným ramenem na záda a co nejopatrněji spěchal k útesu. Položil jej na kraj a rychle se vrátil do vřavy. Posílen vědomím, že se mu podařilo zachránit jeden ohrožený život, pokračoval v hledání.
Za chvíli už na svých zádech nesl do bezpečí dalšího raněného. Na kraji útesu jich najednou bylo několik, jenže nechat je tam i nadále, bylo víc než nebezpečné. Pro Japonce byli snadným cílem.
Doss nelenil a uvázal kolem bezvládného těla kamaráda provaz tak pevně, jak jen to bylo možné, a pomalu jej začal spouštět dolů z útesu.
Číslo 75
„Podívejte, co to tam visí? Dělejte, pojďte mi pomoct!“ zakřičel jeden z mužů v tábořišti a pobídl ostatní, kteří bděli. Než doběhli pod útes, raněný už byl dole, stačilo jej jen odvázat. Jakmile se tak stalo, už někdo seshora tahal lana zpátky.
Situace se opakovala ještě několikrát a mužům došlo, co se vlastně děje. Trpělivě čekali na každého dalšího raněného a ty předchozí přenesli do velmi provizorní stanice první pomoci. Najednou se ozval výbuch granátu. Pak vše načas utichlo.
Desmond byl odmrštěn několik metrů, na chvíli ztratil vědomí. Když se probudil, hučelo mu v uších tak silně, že nedokázal vstát. Bolest naštěstí mírně povolila a mladík se vrávoravým pohybem zvedl ze země. Hnán touhou pomoci i ostatním, se dal opět do práce.
Znovu a znovu spouštěl raněné z útesu do bezpečí. Nyní už hrál o čas, za několik desítek minut mělo svítat. Dlaně rozedřené od lana až do masa bolely, ale Desmond nemohl povolit. Život ostatních visel doslova na vlásku.
Konečně, země se dotkl poslední voják, kterého Doss zachránil. On sám se na poslední chvíli spustil na laně z 12 metrů. Na sešplhání nezbýval čas. Užaslí vojáci se jej okamžitě ujali. Byl to hrdina dne, který holýma rukama zachránil 75 životů!
Hrdinství na pokračování
Výkonem na útesu ale jeho hrdinství nekončilo. Naopak. V podobných akcích pokračoval i nadále. Jenže ani on nebyl nezranitelný a střela nepřítele si jej přece jen našla. Byl ošklivě poraněn střepinami granátu na noze.
Neváhal, končetinu si ošetřil, neztrácel čas a dál pomáhal potřebným. Pro něj samotného se pomoc dostala až po pěti hodinách. Ale ani to neměl být šťastný konec.
Japonský znovu zahájili útok a Doss zhodnotil, že jeden z raněných potřebuje do bezpečí urgentněji, proto rozkázal nosičům, aby se postarali právě o něj.
Čekaje na druhý pokus o záchranu sebe sama, se Dossovi zavrtala do ramene střela šikovného japonského ostřelovače. Už na nic nečekal. Zranění si ošetřil a sám se vydal na cestu. „Plazil se celých 300 metrů na stanici první pomoci.
Je obdivuhodné, jak to zvládl,“ vzpomínali na hrdinství Desmonda Dosse spolubojovníci.
