Sebejistý muž, známý z novin, časopisů i televizních zpráv stojí před novináři. Ti čekají obvyklou jízlivou odpověď, přesto se ptají. Co vede tohoto právníka k obhajobám zločinců? „Potřebují pomoc. Doktor také musí léčit všechny, nemůže si vybírat. Já kromě toho takto pěstuji kult své osobnosti,“ zní posměšná odpověď.
Přezdívku „ďáblův advokát“ nezískává Jacques Vergès (1925-2013) bezdůvodně. Seznam jeho klientů by se totiž dal přirovnat k encyklopedii moderních teroristů. Stejně, jako jeho klienti a kariéra je neobyčejný i jeho život.
Milovník doutníků se narodil jako jedno z dvojčat francouzskému otci a vietnamské matce. Během II. světové války bojuje Jacques Vergès v jednotkách generála Charlese de Gaulla (1890-1970) v Africe i v Evropě.
Po válce studuje na Sorbonně a stává se komunistou. Počátkem 50. let minulého století pobývá čtyři roky i v Praze, kde je tajemníkem Mezinárodního svazu studentů. Po návratu do Francie zahajuje v roce 1955 svou strmou právnickou kariéru.
Stává se esem a je nevyzpytatelný, tajuplný, arogantní. A ďábelsky chytrý.
Jako z červené knihovny
Ne spisovatelé, ale život píše romány. Tak by se dala charakterizovat kauza, která mladého právníka v roce 1957 katapultuje mezi právnické hvězdy. Je totiž doslova osudová.
Vergès obhajuje alžírskou teroristku Djamilu Bouhiredovou (*1935), obviněnou za bombové útoky na Francouze v Alžíru. Mladá žena je odsouzena k smrti.
Vergès se činí a dokáže Alžířanku nejenom osvobodit, ale dokonce obvinit stát z toho, že dopustil její mučení během výslechů.
Tento způsob obhajoby pak používá po celou dobu kariéry. Spočívá v tom, že politicky zaútočí na Francii a de facto posadí na lavici obžalovaných republiku. Advokát a jeho klientka se do sebe zamilují.
Po jejím propuštění se stane jeho druhou ženou a mají spolu dvě děti. Sám Vergès později prohlásí, že se jednalo o oboustrannou lásku na první pohled.
Osm roků prázdnin
V roce 1970 tajemně zmizí na více než osm let. Když se vrátí v roce 1979 do Paříže, nazývá toto období „prázdninami“.
Sám se k věci konkrétněji nevyjádří, pouze během interview v roce 2005 konstatuje, že byl „hodně daleko na východ od Francie“ a bavil se mimo jiné i čtením svých nekrologů. Spekuluje se o řadě možností, kde mohl advokát pobývat.
Padají teorie jako návštěva jeho přítele Pol Pota (1925-1998), absolvování výcviku jako špion KGB anebo například turné po tréninkových střediscích Organizace pro osvobození Palestiny v Libyi, Jemenu anebo Jordánsku.
Ze spojení s tajnými službami anebo teroristickými organizacemi je ostatně podezříván po celý život.
Nejste zrůda, Klausi Barbie!
Vergès pokračuje s obhajobami členů Organizace pro osvobození Palestiny, německé Frakce Rudé armády i italských Rudých brigád.
S nadsázkou by se dalo říct, že extremisté u něj mají dveře dokořán. K Vergèsovým klientům patří i Magdalena Koppová (1948-2015), budoucí žena teroristy Carlose, dále kolaborant s nacisty Paul Touvier (1915-1996) anebo filozof Roger Garaudy (1913-2012), který popíral holocaust.
V roce 1983 se ujímá právního zastoupení válečného zločince Klause Barbieho (1913-1991), známého jako „řezník z Lyonu“. „Nejste nevinný, ale nejste ani zrůda. Byl jste jen důstojník okupační armády v zemi, která odolává.
Nejste o nic horší ani lepší než francouzský důstojník v Alžírsku, americký důstojník ve Vietnamu anebo ruský důstojník v Kábulu,“ řekne advokát svému klientovi s tím, že chce ukázat i jeho lidskou tvář.
Smrt ve Voltairově domě
V roce 1994 zastupuje venezuelského teroristu Iljiče Ramíreze Sáncheze (*1949), známého jako Carlos či Šakal. Před soudem obhajuje i někdejšího předsedu prozatímní vlády Rudých Khmerů Khieu Samphana (*1931).
Své služby nabízí i Saddámu Husajnovi (1937-2006) a Slobodanu Miloševičovi (1941-2006). Často však zcela zdarma obhajuje i obyčejné lidi.
Jacques Vergès nebyl pouze zdatným právníkem a kontroverzní osobností. Za svůj život se stal autorem či spoluautorem více než třiceti knih. Napsal dokonce divadelní hru pro jednoho herce, jak jinak, než sám pro sebe.
Umírá v srpnovém večeru roku 2013 na infarkt v domě, kde dříve žil myslitel Voltaire (1694-1778), proslulý svými útoky na státní zřízení. Náhoda?
