Pětadvacetiletý mladík stojí na molu v janovském přístavu. Upřeně pozoruje, jak zaoceánské parníky mizí v dáli. Vydrží se dívat desítky minut, než se z nich na širém moři stanou tečky na obzoru. „Tam popluju,“ prohlásí umanutě.

V kapse kabátu mu ovšem cinkají pouhé čtyři krejcary, a to nestačí ani na lístek v podpalubí. Nic víc si Jan Welzl (1868–1948), později přezdívaný Eskymo, z rodného moravského Zábřehu s sebou nevzal.

Peníze pro štěstí s ním ale prošly kus světa. „Zašil jsem je do šatu a sdílely věrně můj osud a cestu na Bajkal, stepí a pustinou, nesl jsem je přes tundru a prales a donesl jsem je do svého nového domova na Novosibiřských ostrovech,“ vzpomíná po mnoha letech.

Těžký život námořníka

„Co mne k tomu pohnulo a co bylo příčinou mého odchodu, nebudu vykládati, protože po tom nikomu ničeho není!“ ohrazuje se ve svých dopisech spisovateli Rudolfu Těsnohlídkovi (1882–1928), díky kterému vzniká první kniha o Welzlových cestách.

Zkrátka uposlechne hlasu volání dálek a v italském Janově se roku 1893 nechává najmout na loď plující do USA. Stát se přidavačem uhlí na zaoceánském plavidle ale není žádný med. Sám přiznává, že si život námořníka představoval jinak.

„Zkusil jsem víc než dosti a těšil jsem se na oddech na pevné zemi,“ líčí. Sotva ale parník zakotví v Baltimore, nemá nikde stání. Když loď naloží zboží do Vladivostoku, už se mu paluba zase houpe pod nohama.

Plán cesty obstarají trestanci

V ruském přístavu vystoupí na pevninu. „Najdu si slušně placenou práci,“ rozhodne se a na příležitost dlouho nečeká. Budování Transsibiřské magistrále je v plném proudu a Honzovi se teď hodí, že se doma vyučil zámečníkem.

Při kladení kolejí se sejde různá společnost a večer co večer se povídá. „Daleko na severu, tam se dá žít spokojeně. Ale musíš mít dobrou hlavu a ruce k dílu. Lenoch ani nešika tam nepřežije,“ slýchává často od ostřílených dělníků.

Jenže ti jedním dechem dodávají: „Smrt tam číhá všude. Jsou místa, kde jako jedinou stopu civilizace uvidíš vybělené lidské kosti.“ Jan sbírá odvahu vyrazit. Jednou posedává v krčmě se dvěma muži. Když už mají všichni notně upito, svěří se mu.

„Jsme trestanci na útěku. Přešli jsme celou Sibiř.“ Dobrodruh jim visí na rtech a oni mu vysvětlí, kudy má jít.

Směr pořád na sever

Jakmile se ohlásí jaro, koupí si podle rad vězňů poníka a dvoukolový vozík. V něm uloží nářadí, pušky, střelivo a zásoby a odjíždí z Krasnojarsku. Třicetileté putování právě začíná.

„V mapách jsem se nevyznal, ale věděl jsem, že musím k severu, pořád a pořád k severu,“ tvrdí po letech. Setkává se s divokou zvěří i prchajícími trestanci vyhublými na kost, živícími se masem svých mrtvých kamarádů. Dorazí až k břehům Beringova moře.

„Tady jsem potkal první Eskymáky. Byl jsem příjemně překvapen. Byli to milí lidé, rozšafní, celí v kožešinách, někteří uměli dobře rusky a velice se zajímali o mou cestu,“ chválí je.

Na ostrově Nová Sibiř si vybuduje skalní obydlí a Eskymáci si ho podle jeho vlastních slov zvolí za náčelníka.

S cejchem špiona

Loví zvěř a obchoduje s kožešinami. Zlom v jeho životě ale přináší ztroskotání lodi Seven sisters u severního pobřeží Aljašky, při němž přichází o doklady a zboží na prodej.

Žije hlavně na americké straně Beringova moře a Amerika mu ve 20. letech 20. století nastavuje svoji nepřátelskou tvář. Úřady se bojí komunistů a špionů a Welzl bez dokladů se jim nelíbí.

„Jste rudý špion,“ vypálí mu jednou provždy soudci cejch zločince a vyhostí ho do Hamburku. V roce 1928 se podívá i do Československa, ale touží po jediném: vrátit se zpátky na sever.

Se spisovateli Edvardem Valentou (1901–1978) a Bedřichem Golombkem (1901–1961) podepisuje smlouvu, ve které jim přenechává práva ke svým příběhům. Už před sebou vidí před sebou 2000 korun, které za povídání dostane.

„Konečně budu mít peníze na cestu,“ netají se se svojí touhou. Na daleké ostrovy se ale už nedostane. Posledních 20 let života stráví v kanadském Dawson City.