V úterý 19. prosince 1972 přistál do vod Tichého oceánu nedaleko Samoy modul s posádkou měsíční mise Apollo 17. Bylo to naposledy, co se lidé dostali dále než na nízkou oběžnou dráhu.
Vědci však nepřestali snít o návratu na Měsíc, ba i k pilotovanému letu na Mars.
Je samozřejmé, že pilotované cesty k jiným tělesům jsou extrémně náročné v mnoha oblastech, od ekonomické, přes technickou až po tu bezpečnostní.
Američané na přelomu 60. a 70. let přistáli na Měsíci hlavně proto, že nelitovali investovaných prostředků (nicméně každý vložený dolar se jim nakonec pětkrát vrátil) a hlavně byli popohánění nevyhlášenou soutěží o Měsíc, ve které soupeřili se Sovětským svazem.
Současné technologie jsou mnohem vyspělejší, avšak lidé stále zůstávají na dohled své mateřské planetě. Změní se na tom v blízké budoucnosti něco?
Měsíc je nejbližším vesmírným sousedem Země. Při cestách do hlubšího kosmu je tedy logickou první zastávkou pro lidskou posádku. V letech 1969 až 1972 se po jeho povrchu prošlo dvanáct lidí a věčný souputník Země od té doby čeká na další.
Byť řada zemí vyhlásila ambiciózní plány, k opětovné cestě na Měsíc zatím se nedošlo.
Misi na Měsíc ohlásila Čína, Rusko, Indie, Jižní Korea, ba dokonce svého času i Nigérie. Zvláště ruský vesmírný program oplýval silnými slovy a ambicemi.
Nakonec však ústy vicepremiéra Dimitrije Rogozina odpovědného za kosmický výzkum museli Rusové svůj vesmírný program výrazně korigovat.
K Měsíci se chystá i NASA. V prosinci loňského roku vydal americký prezident Donald Trump nařízení, ve kterém pověřil agenturu přípravou pilotované mise na Měsíc a na Mars.
„Vytvoříme na Měsíci základnu pro mise na Mars a jednou možná i dál,“ prohlásil Trump. Otázkou však je, zda se nejedná jen o třaskavá prohlášení, pro Trumpa tolik typická.
Hlavní problém pro NASA však bude nalezení dostatečných finančních prostředků. Projekt obydlené stanice na Měsíci představila rověnž Evropská kosmická agentura, jejíž součástí je i Česká republika.
Ředitel agentury Johann-Dietrich Woerner se nechal slyšet, že kosmická vesnice by mohla vzniknout okolo roku 2030.
Návrat na Měsíc je jen mezistupněm k pilotovanému letu na Mars. Řada technologií potřebných k takové pouti je však už na světě. Jak pravil spolupracovník NASA Scott Hubbard ze Stanfordské univerzity: „Nepotřebujeme zázraky. K tomu, abychom se za 20 let dostali na Mars, potřebujeme peníze a plány.“
Vše se bude odvíjet od toho, jak dalece bude úspěšný vývoj kosmické lodi Orion a raketového nosiče Space Launch System. Dále je třeba vyřešit problém radiace, které budou po cestě i při pobytu na Marsu astronauti vystaveni a mnohá další zdravotní rizika.
Ve hře je opět především NASA a SpaceX, popřípadě jejich vzájemná spolupráce.
Podle zakladatele společnosti SpaceX Elona Muska by se první lidé mohli projít po Marsu už v roce 2022 a v roce 2060 by čtvrtou planetu mohlo obývat až milion lidských Marťanů.
Musk dokonce představil koncept meziplanetárního dopravního systému, který zahrnuje i lety k Europě nebo k Enceladu.
Cesta k Marsu s využitím Hohmannovy dráhy trvá za pomoci současných pohonných systémů zhruba devět měsíců. Musk je přesvědčen, že je tuto dobu schopen zkrátit trojnásobně.
V praxi má vše vypadat tak, že nosná a vícepoužitelná raketa Raptor vybavená 42 silnými motory vynese do vesmíru nejdříve loď a pak se vrátí pro nákladní moduly.
NASA je ve svých odhadech střízlivější a pilotovanou posádku k Marsu nevyšle dřív než ve 30. letech 21. století. Na výzkumníky totiž čeká řada úskalí, s nimiž je třeba se vyrovnat. Problémem pilotované mise k Marsu již může být samotná cesta.
Když američtí astronauti mířili k Měsíci, byli tvrdému kosmickému záření vystaveni jen několik dnů.
Pokud však organismus bude v takovém prostředí několik měsíců, důsledky budou znatelné. NASA již uskutečnila studii, ve které byl zkoumán vliv záření na myší neurony. Výsledek nebyl příliš potěšující.
Samozřejmě, že mozek myši a mozek člověka se liší, avšak záření na tkáň působí stejně. Badatelé tak dospěli k závěru, že lidé by na cestě k rudé planetě sice nezaznamenali akutní potíže, avšak v jejich mozku by docházelo k nenapravitelným změnám. Studie dokonce hovoří o pojmu „kosmická demence“.
Cestu k Marsu navíc nezvládne každý. I sebelepší psychologické testy nakonec nemusejí plně odhadnout budoucí realitu. Rovněž jiné podmínky na mnohem menším Marsu by se podepsaly na tělesné konstituci astronautů. Především nízká gravitace by mohla na organismu výzkumníků zanechat mnoho stop.
Tak či onak, případná pilotovaná cesta k Marsu by se jednoznačně stala největším vědeckým projektem, jaké kdy lidstvo uskutečnilo.
