Na místě ho ohrožují bomby, v nestřežené chvíli padá však kladka. Proráží kůži, cévy, drtí kost. Carlu Brashearovi prakticky amputuje nohu. Všichni ho odepíšou. On si ale říká, že když jako černoch uspěl na palubě, potápět se bez nohy bude brnkačka.

Odmalička miluje vodu. Carl Brashear (1931–2006) se narodí jako šesté z osmi dětí do chudé rodiny. Jeho otec McDonald je zemědělec, který synka nechává růst jako dříví v lese.

Až po čase proto zjistí, že místo toho, aby Carl hltal ve škole na vzduchu učivo, raději pod hladinou zadržuje dech a trénuje tak potápění. Kvůli záškoláctví proto chlapec ukončí školní docházku už v sedmé třídě a musí jít pracovat.

Vystřídá několik brigád, zakotví například u benzínky. Stále sní o odéru soli v mořské vodě.

Utopíme tě, negře!

V 17 letech prchá z domova a míří přímo k námořníkům. Ti ho ale brzy vrátí na zem? „Chceš se plavit s námi? Budeš dělat v kuchyni,“ sdělí mu jasně, že ke kormidlu se jen tak nedostane.

Sice se v roce 1948 zruší rasová segregace v americké armádě, v lidech předsudky stále přetrvávají. Carl se potýká s  diskriminací dál, proto až v roce 1954 udělá potápěčské zkoušky. „Dneska tě utopíme, negře!“ slýchá docela běžně. Jako Afroameričan dostává ty nejhorší úkoly a jeden z nich se mu stane osudným.

Tvrdý pád

Začátkem roku 1966 se u pobřeží Palomares ve Španělsku srazí bombardér B-52 a tankovací letoun KC-135. Je 17. ledna, když Carl vyslyší rozkaz:

„Jděte to prohlédnout, na palubě mají být čtyři atomové bomby.“ Nebezpečí pluje všude kolem, Brashearovi se osudným stane bohužel banalita. Při obhledávání místa se uvolní kladka a dopadne tvrdě na Carlovu nohu.

Rozhodne si o amputaci

Všude stříká krev z končetiny, která už je prakticky amputovaná. Námořník upadá do bezvědomí na dlouhých šest hodin. Po nich si vyslechne krutý ortel. „Bohužel je riskantní nohu zachránit,“ sdělí mu lékař, že si Brashear má o amputaci rozhodnout sám.

Ví, co to znamená. Afroameričan a bez nohy? Ten už si v námořnictvu nedá ani jedno tempo kraula. I tak Carl svolí, ať mu nohu uříznou.

Bez vody nežiju

Tak, jak Brashear neměl rád školu, o to houževnatěji se drží svého potápěčského snu. Rehabilituje a odjíždí do námořního sanatoria, a poté do Norfolku, kde absolvuje potápěčský kurz.

Z námořnictva už mu chtějí poslat dopis o vyřazení a vyslání do předčasného důchodu. Jenže Carl to nevzdá a šokuje, že zvládne i nejtěžší zátěže. Jednou z nich je lezení po žebříku s ekvivalentem váhy dvou vzduchových láhví na zádech.

Na vzduchu se dýchá hůř

Lékaři i představitelé námořnictva jsou v šoku a usoudí, že o takový talent nesmí přijít, proto se Brashear v roce 1968 vrací do aktivní služby.

V roce 1970 se stane prvním mistrovským potápěčem s amputovanou končetinou a u amerického námořnictva slouží ještě 12 let. Muž, který miluje dýchání pod vodou, nakonec paradoxně umírá na respirační a srdeční potíže v roce 2006. Možná byl už dlouho na suchu…