V šedesátých letech minulého století se svět potácel na pokraji sebezničení. Dvě jaderné velmoci USA a SSSR na sebe cenily zuby, naštěstí představitelé obou států neměli natolik změklý mozek, že by se odhodlali zmáčknout atomový knoflík.

Přesto jaderný arsenál obou zemí budil hrůzu. Děsivou noční můrou byla hlavně sovětská termonukleární bomba, kterou Rusové pojmenovali Ivan či Váňa. Západní tisk si pro ni našel označení Car. Byla to nejsilnější zbraň, jaká kdy byla v historii lidstva odpálena.

Ivan vážil 24,8 tuny, z čehož 800 kg připadalo na padákový systém. Na délku měřil 8 m a v průměru sahal až na hodnotu 2 metrů. Původně plánovaný třetí stupeň bomby, jímž měl být uran 238, byl nakonec nahrazen olověným pláštěm, který účinek výbuchu tlumil.

Ale i tak byla síla výbuchu děsivá – 57 megatun TNT. Pokud by zbraň skutečně obsahovala zmiňovaný uran, dosáhla by síla exploze až 100 megatun. Aby mohla být tato puma vůbec přepravována, musel být upraven čtyřmotorový turbovrtulový bombardér Tupolev Tu-95.

K odpálení došlo 30. 10. 1961, tedy krátce po berlínské krizi, jež vyústila v postavení berlínské zdi. Bomba byla shozena z výšky 10,5 km a padákový systém ji zbrzdil na dostatečně dlouhou dobu, aby letoun dokázal odletět do bezpečné vzdálenosti.

Výbuch nastal ve výšce 4 km nad povrchem a inicioval jej vestavěný tlakový senzor. K reakci došlo během 39 nanosekund (nanosekunda = miliardtina sekundy) a výbuch byl natolik silný, že by bez problémů zcela zničil území o průměru 280 km (jako kdyby bylo z mapy vygumováno vše od Prahy až po Ostravu).

Ohnivá koule, která vznikla okamžitě po výbuchu, dosáhla průměru téměř 10 kilometrů a teplota v ní dosáhla několika miliónů stupňů Celsia. V oblasti testu bomby vznikl v zemi kráter a země se otřásla silou pěti a půl stupňů Richterovy stupnice.

To je již kvalifikováno jako střední zemětřesení. Ohnivá koule do sebe nasála značnou část postiženého povrchu a vypustila tlakovou vlnu, která již jako neškodná (přesto však měřitelná) třikrát oběhla celou planetu.

Tepelná vlna dokázala ještě ve vzdálenosti 100 kilometrů způsobit popáleniny třetího stupně a atomový hřib došplhal do výšky 60 kilometrů. Dosáhl tedy až do spodní části termosféry Země, do oblasti nad atmosférou a mezosférou.

Když sovětský vůdce Nikita Chruščov viděl filmové záběry z testu, prý několik dní nespal a později tempo jaderných závodů zpomalil. Na vývoji bomby se podílel i akademik Andrej Sacharov. I na něj exploze hluboce zapůsobila, a začal proti jaderným zbraním tvrdě vystupovat.

Později se z něj stal nejznámější sovětský disident