Vydává toleranční patent, ruší nevolnictví a touží po jediném – stát se slavným vojevůdcem. Strategické schopnosti ale rakouskému císaři bohužel chybí. Místo na bojiště dovede své muže do bažin a sladké vítězství nad nepřáteli se změní v opileckou hádku.  

Budovat armádu na papíře se rakouskému císaři Josefovi II. (1741‒1790) jeví jako snadný úkol. 245 000 mužů, k tomu 36 000 koní a téměř 900 děl, takovou vojenskou sílu jako za jeho vlády Habsburská říše ve své historii ještě nikdy neměla.

Jejím spojencem se stává Rusko carevny Kateřiny II. Veliké (1729‒1796). Zdá se, že dosažení společného cíle, zničení Osmanské říše, už nic nebrání. Podle tajné dohody s Kateřinou II. vypoví 2. února 1788 Rakousko válku Turkům.

Josef II. ale ztrácí soudnost. Vrchním velitelem armády jmenuje svého starého přítele Františka Mořice von Lacyho (1725‒1801). Polní maršál Lacy ale má tehdy svoje nejlepší léta už dávno za sebou, a to se brzy ukáže v plné nahotě.

Obrovskou sílu rakouské armády, která by nepřítele hravě zdolala, naprosto nesmyslně rozdělí na šest částí. Malé armády se pak motají na území kolem Bělehradu a jejich velitelé se ani nedokážou domluvit na společném postupu.

Císař ale chyby ve strategii nevidí.  Sám se staví do čela armád s vidinou velkého vítězství. Zmešká ovšem jedinečnou šanci ho dosáhnout.

Utáboří se v bažinách

Turci se teprve šikují, jejich připravenost k boji se rovná nule. Právě teď nastává ideální okamžik překročit řeky Sávu a Dunaj a udeřit. Josef II. ale zaváhá.  „Tady se utáboříme,“ rozhodne se najednou.

 Rychleji jedná, než myslí.  Vojenští stratégové nevěří svým očím a uším. Místo se nachází v močálech poblíž Zemunu u Bělehradu. Hůř už velitelský tábor umístit nemohl! Jenže protestovat proti veliteli, to je hotová sebevražda.

Vojáky proto kosí nesnesitelné horko, oblaka otravného hmyzu, vzduch, který by se dal krájet i kritický nedostatek pitné vody. Vypuká epidemie úplavice. Za oběť jí padne asi 33 tisíc bojovníků, a to ještě vzduchem nezasvištěl ani jediný výstřel.

Medicína na úplavici

Mezitím už se nepřítel připravil k akci a Josefovi II. nezbývá než jednat. „Postupujte na Karánsebeš!“ rozkáže. Během noci dorazí rakouští vojáci až k mostu poblíž města.

Chystají se ho překročit.  Krátkou zastávku si ale vyžádají husaři, kteří mají za úkol chránit křídla vojska. Zaujal je podomní obchodník. Nabízí jim kořalku, výbornou medicínu proti úplavici. Rychle proto doplňují zásoby. Jenže pěšákům neunikne, co se děje.

Utíkají ze svých míst ve vojenské formaci a také si chtějí dopřát trochu šnapsu.  Husaři je ženou pryč, chtějí všechny zásoby pro sebe. Vypukne hádka. Vzduchem se ozve několik výstřelů a ostrý pokřik „Turci!“ Pěšáci předstírají nepřátelský útok.

Císaře shodí do řeky

Pár husarů se ale už stihlo kořalkou pořádně opít a přidávají se k pokřiku. Týl rakouského vojska nevidí, co se děje vpředu. Slyší jenom křik ohlašující turecký útok. Vypukne panika. Okamžitě začnou střílet do tmy, aby zasáhli protivníka.

Vůbec přitom netuší, že svojí municí plýtvají přímo do vlastních řad. Když si důstojníci uvědomí, co se vlastně děje, pokouší se masakr zastavit. „Halt! (Stát!)“ volají na rozparáděné mužstvo.

Spousta pěšáků si to ale vyloží jako turecký válečný pokřik „Allah!“ a začne pálit ještě víc. Myslí si, že Turci zaútočili ze zálohy. Do pohybu se proto dávají i vozy v zadní části armády. Snaží se dostat dopředu.

Nikdo nebere v úvahu, že v jednom z vozů sedí i sám císař. Vyklopí ho rovnou do řeky. I když vrchní velitel rakouské armády okamžitě vyleze z vody, katastrofě už nezabrání. Střelba do vlastních řad stojí život 10 000 vojáků.