Nasládlý pach krve z mrtvol se šíří vzduchem nad Petrovou loukou. Vztek z porážky císařští vojáci nedokážou skousnout. Netrvá dlouho a jdou si ho vybít. Jih Moravy mění ve spálenou zemi. Z vesnic zbývají ohořelé zbytky domů, jejich obyvatele zabili. 

Povstání českých stavů, které začalo pražskou defenestrací roku 1618, chce císař  Ferdinand II. Habsburský (1578–1637) zlikvidovat silou. Jejich vojska vyrážejí v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem (1567–1640) k Vídni.

Nakonec se ale stavy pokusí o diplomatický smír. Žádají císaře, ať jim potvrdí jejich někdejší stavovské a náboženské svobody. Ferdinand II. ale zastává jiný názor.

Na jeho rozkaz se v červenci roku 1619 od jeho armády pod velením francouzského generála Karla Buquoye Bonaventury (1571–1621) odděluje 8000 vojáků, které si odvádí Jindřich Duval Dampierre (1580–1620).

Vojáci se vydávají na Moravu. Císařští bojovníci kolem sebe šíří strach. Kam přijdou, tam vraždí a loupí.

Jejich nájezd odskáče do 1. srpna 1619 na 40 jihomoravských vesnic, například Hrušovany, Litobratřice, ale také Vlasatice, přes které táhnou směrem na Mikulov. Neušetří nic, co jim stojí v cestě. Vypalují, plení a kradou.

Nečekaný útok z vinice

„Musíme je zastavit,“ rozhodne Thurn. Postarají se o to velitelé stavovských vojsk Fridrich z Tiefenbachu (1585–1621) a Ladislav Velen ze Žerotína (1579–1638). Jejich oddíly se rychle stáhnou k Dolním Věstonicím.

Nejsou tu sami…„Terén nám hraje do karet,“ míní císařský velitel Dampierre, který obhlíží rozsáhlé vinohrady v okolí Věstonic. „Nenápadně se k nim připlížíme a zaútočíme ve chvíli, kdy to budou nejméně očekávat,“ přichází se svojí taktikou.

Přepadení se císařským podaří. Stavovská armáda rychle opouští Dolní Věstonice. Ustupuje za řeku Dyji, ale necítí se poražená.

Zatímco Dampierrovo vojsko řádí v Dolních Věstonicích, rabuje domy a raduje se ze snadného vítězství, stavovští strhnou most přes řeku. Vojsku habsburského císaře nezbude nic jiného než se za nimi přebrodit.

Zmáchaní vojáci nadávají, ale 5. srpna 1619 už stojí v plné zbroji na takzvané Petrově louce, která se rozkládá na dohled od Dolních Věstonic.

Uvážlivé rozhodnutí

Se zhruba 8000 muži mají převahu. Tiefenbach shromáždil asi 3600 mužů o dalších 1300 je doplnil Velen, dohromady tedy mají sílu 4900 bojovníků. Stavovští si ale z téhle nerovnosti nic nedělají, dokonce ani do boje nepošlou všechny muže najednou.

„Část bojovníků ponecháme v záloze,“ prohlásí uvážlivě Tiefenbach. Prozíravé rozhodnutí se mu vyplatí.

„Poněvadž však jízda Moravanů přispěla pěchotě právě včas na pomoc, pročež teprve přišlo z obojí strany k tuhému potýkání na jakýchsi lukách, že po čtyřikrát do sebe živě vráželi, ale pokaždé museli císařští ustupovat, ne bez ztráty svých, před Moravany,“ líčí současný český historik Jaroslav Čechura průběh bitvy.

Proti sobě vyrážejí jízdy obou znepřátelených stran. Stavovští dohánějí slabší početní stav bojovým nadšením a na císařské vyvíjejí pořádný tlak.

Krvavá řež muže proti muži

„Rejtaři moravští…ačkoli nebyli nejsilnější, vrazili se rychle v jízdu Dampierrovu s takovou zmužilostí a smíchali se s ní tak hrubě, že za dlouhou chvíli svůj svého nemohl poznat nemohl pro veliký dým a prach,“ dodává Čechura.

Řežba, během které už bojovníci někdy nevědí, kdo kam patří, trvá snad šest hodin. Ke konci už na obou stranách bitevního pole dochází munice. V tu chvíli stavovští pošlou do boje svoje vojáky v záloze. Proti sobě teď už většinou stojí muž proti muži.

Stavovský voják zahodí pistoli, chybí mu olovo i střelný prach a ze zbraně se proto stává bezcenný kus kovu. Ovšem meč v ruce pořád unese. Vrhne se s ním proti nepříteli. Jednou ranou ho sekne do nechráněného krku. Z proražené tepny vytryskne gejzír krve.

Muž se kácí k zemi. Během chvilky vykrvácí. Vzápětí se ale stavovský bojovník musí sám bránit nepřátelskému útoku. Přesto mají stavovští v útoku daleko větší úspěšnost.  „Císařské tlupy ztratily přes 3000 mužů,“ uvádí kronika města Mikulova.

Odveta za porážku

Jazýček vah vychýlilo ve prospěch moravských nejenom obrovské bojové nasazení, s jakým se vrhli proti císařské jízdě, ale hlavně Tiefenbachovo strategické rozhodnutí ponechat zálohy na závěr bitvy.

Moravští si oprávněně užívají zadostiučinění za nepodařenou bitvu u Záblatí u Českých Budějovic, která 10. června 1619 skončila porážkou českých stavů. Císařští je vlákali do léčky a potom se stali snadnou kořistí.

„Tímto vítězstvím na jižní Moravě se do jisté míry podařilo napravit pošramocenou vojenskou reputaci stavů,“ potvrzuje Čechura. Císařští jako pomstu napáchají v zemi spoustu škod. Téměř do základů vypálí jak Dolní Věstonice, tak i nedaleký Strachotín.

„Jak špatně to u nás stojí (mají na mysli mikulovské panství -pozn. red.), bůh se nad námi smiluj, to nelze vyjádřit.

Věstonice a Strachotín jsou do základů vypáleny, mlýn a pivovar taktéž, “ popisuje neutěšenou situaci v zemi zpráva určená pro moravského kardinála.

Františkovi z Ditrichštejna (1570–1636), rádce Ferdinanda II., který samozřejmě stojí na straně císařských.

Spojení císařských armád

Dampierre se porážkou nenechá odradit a bojovnost ho neopouští. Táhne na Dolní Dunajovice, které 10. srpna podpálí. Do dalšího plenění se znovu pouští už 29. srpna 1619, tentokrát v okolí Břeclavi. Do myslí příslušníků moravských stavů se vkrádají obavy.

„Co kdyby obsadili některé větší město?,“ honí se jim znepokojeně hlavou. Nabízí se například Brno, což by stavovským způsobilo nemalé problémy.

Klidně ale mohou proniknout i hlouběji do vnitrozemí a ohrožena může být třeba i hanácká metropole Olomouc.  Naštěstí se císařští k ničemu podobnému nechystají. Naopak císařský rozkaz pro ně zní opět spojit armády v jeden celek.

Buquoy se svými muži se už v polovině září 1619 stahuje od Českých Budějovic. Nyní jeho vojsko ustupuje zpátky do Rakouska a poté míří k Břeclavi, kde se 18. října 1619 spojí s Dampierrovými jednotkami. Stavům vítězství vlije novou krev do žil.

Jindřich Matyáš Thurn dokonce znovu plánuje utkat se s Ferdinandovým vojskem u Vídně. Mistr kliček Buquoy se tomu ale chce vyhnout.