Když se řekne bílý kůň, většina lidí si představí kopytníka v barvě sněhu. Asi 2 % lidí si ale nepředstaví nic! Přestože česky rozumí a koně i bílou barvu znají. V čem je problém?
Všichni v hlavě máme jakousi virtuální obrazovku. Když něco slyšíme, čteme nebo si jen na něco vzpomeneme, na obrazovce se nám to vyjeví s celé své kráse. Složitá síť propojení v mozku převede myšlenky do konkrétní podoby a výsledkem je obraz. Tedy většinou.
Občas se na té složité cestě může nervovým impulsům něco přihodit… a obrazovka je prázdná!
Porucha nemusí být je v obrazu, tedy vizuálním vjemu, zasáhnout může i ostatní smysly. Pak si třeba nedokážeme vybavit chuť jídla, které jsme měli k obědu, vůni oblíbeného parfému, neumíme si v duchu přezpívat notoricky známou písničku.
A přenos nefunguje ani obráceně – pokud už v mysli nějaké vjemy máme, nikomu je neumíme popsat!
Myslím na to, co uvidím
Zvláštní slovo poskládá z řeckého „a“ a „phantasia“ (doslova „bez fantazie“) již v roce 1880 anglický psycholog Francis Galton (1822-1911). Má však tím na mysli jakýsi obecný psychický stav, než přímo poruchu mozku.
Vše se ale změní v roce 2015, když vědci z Univerzity Nového Jižního Walesu v Sydney nasadí dobrovolníkům 3D brýle a trochu je zmatou. V jedné čočce je vidět zelený kruh s vodorovnými čarami, ve druhé červený kruh se svislými čarami.
Nastává tzv. binokulární rivalita, obrazy jsou neslučitelné a oči si tedy musí vybrat jeden z nich. Někteří před nasazením brýlí dostanou pokyn myslet na zelený kruh, a pak ho skutečně vidí! S červeným kruhem to funguje taktéž.
Až na malou skupinu, u které představa neovlivní nic. U lidí s afantazií!
Oči vše prozradí
Pokud se díváme střídavě na tmavé a světlé objekty, naše zornice se zužují a zase rozšiřují, jako když zhasínáme a rozsvěcujeme světlo.
Při dalším pokusu vědci dobrovolníky požádají, aby si tmavé a světlé plochy pouze představovali. A když pak měří pohyb jejich zorniček, opět se zužují a rozšiřují, přestože nic světlého a tmavého fyzicky nepozorují!
A co se bude dít u lidí s poruchou představivosti? Zorničky zůstanou pořád stejné!
Zvláštní odchylce vnímání přiřadí jméno afantazie nakonec neurolog Adam Zeman z univerzity v britském Exteteru. Potká podle něj zhruba každého padesátého člověka.
S afantazií se většinou narodíme a zůstane nám napořád. Jen občas se objeví po úrazech nebo operacích mozku a zase zmizí.
Prázdno v hlavě? Rozhodně ne!
Co je přesnou příčinou, zatím vědci tuší jen mlhavě. Když se mozek pokouší si něco vybavit v mysli, snaží se najít stejné cesty, jako když si různé vjemy ukládal do paměti. U takzvaných afantastů se mu však nepodaří.
„Neznamená to, že člověk s afantazií postrádá fantazii!“ upřesňuje Adam Zeman s tím, že má tuto zvláštnost i řada kreativních osobností.
„Moje mysl je slepá,“ vysvětluje například bývalý šéf filmových studií Walta Disneye Edwin Catmull (1945), pode nějž to rozhodně není překážka k úspěchu.
Někdy sice afantazie brání rozpoznávání obličejů nebo narušuje vzpomínky, jindy nám ale zase pomůže, třeba že v různých situacích nemáme strach.
Jiný výzkum totiž potvrdí, že lidé s afantazií se nebojí při hororech – nedokážou si představit strašidelné situace.
A jak je to se sny? I afantasté je mají! Jen nesní o obrazech, ale spíš o pocitech a barvách.
