Z dření nadledvin se vylévá jako jeden z prvních chemických poslů, kteří dokážou masivně ovlivnit činnost miliard a bilionů buněk v různých tkáních.

Právě v tom spočívá hlavní úloha adrenalinu – vyvolat v krizových situacích, během pár sekund, fyziologické změny, a připravit odpověď našeho těla na stresovou situaci řešitelnou buď „bojem, nebo útěkem“.

Z chemického hlediska se adrenalin (občas též nazývaný jako epinephrine) řadí mezi tzv. katecholaminy a jeho struktura je odvozená od tyrosinu – aminokyseliny, tedy od jednoho ze základních stavebních kamenů bílkovin.

Z biologického hlediska se jedná o hormon, tudíž o látku nesoucí určitou informaci a spouštějící navazující reakce.

Velmi zjednodušeně si lze adrenalin představit jako zpěváka, který přichází na svůj koncert, čímž ovlivní všechny přítomné návštěvníky – svým příchodem spustí jásot, zpěv, tleskání atd.

Kdy ho tělo vylučuje, který orgán, proč, k čemu slouží

Adrenalin je produkován a skladován speciálně upravenými původně nervovými buňkami – buňkami dřeně nadledvin.

V souvislosti s různými stresovými situacemi je na základě nervových impulsů uvolňován do krve, díky čemuž dokáže začít poměrně rychle působit na další buňky.

Je důležité si uvědomit, že stresová situace není jen boj o přežití, jako vnímáme u různých akčních filmů, ale jsou to běžné okamžiky, které zažíváme každý den – silný respekt z písemky, obava z prvního rande, stres před sportovním závodem nebo třeba i strach z toho, že rodiče přijdou na to, když jdeme za školu.

Adrenalin nám tedy umožňuje tzv. flight or fight reakci (nebo-li utéci či bojovat), jež nám pomáhá se se stresovými situacemi vyrovnat na základě vyvolání několika tělesných změn – zrychlí se nám tep, zvýší se krevní tlak a hladina glukosy v krvi atd.

– díky souhře těchto fyziologických jevů jsme schopni jít i přes své limity a dostat se nějakým způsobem z pro nás nepříjemné situace.

Mechanismus účinku

Po vyplavení adrenalinu do krevního řečiště nastává navázání na adrenergní receptory umístěné v membráně buněk (nejčastěji beta adrenergní receptory) a spuštění signální dráhy, což vede k následné příslušné fyziologické reakci.  Signální dráha je vlastně taková štafeta, kdy dochází k postupnému „předávání“ aktivace až po dosažení cílové rovinky – spuštění fyziologického děje.

Analogicky si lze buňky s beta adrenergními receptory představit jako nakupující v obchodě, kteří si vybírají skvěle pasující oblečení – adrenalin.

Pro Beta adrenergní receptory je ještě specifické to, že jsou spřaženy s tzv G-proteiny.

Princip aktivace celé signální dráhy spočívá v tom, že se signální molekula (v našem případě adrenalin) naváže na beta adrenergní receptor spřažený s G proteinem, dochází tak aktivaci tohoto G-proteinu a spuštění signální kaskády.

Aktivovaný G-protein uvede do provozu významný enzym nacházející se uvnitř buněk – adenylátcyklázu (pod pojmem enzym se skrývá látka napomáhající průběhu určité chemické reakce – katalyzuje ji). Již zmíněný enzym adenylátcykláza katalyzuje produkci tzv.

druhého posla (cAMP = cyklického adenosinmonofosfátu).

Tento druhý posel pak následně spouští proteinkinázy, jež jako enyzymy katalyzují fosforylaci (přidání fosfátové skupiny) aminokyselin, čímž mění jednotlivé proteiny – finálně tedy započínají fyziologickou reakci jako je třeba zvýšení kontrakce srdeční svaloviny.

Co by se stalo, kdybychom adrenalin neměli?

Adrenalin nám pomáhá v kooperaci s kortizolem a noradrenalinem vypořádat se s různými stresovými a psychicky náročnými situacemi, jeho absence by nám přizpůsobení se těmto situacím značně ztížila.

Důležité je ale také zmínit, že i nadbytek adrenalinu může být velmi kritický a způsobit např. infarkt myokardu či nádor dřeně nadledvin.

Adrenalin se pak používá v akutních případech – při resuscitaci (srdeční zástavě) kvůli svému účinku na srdeční svalovinu.