Muž v jednoduché mnišské kutně vleze do hospodářského stavení plného opeřenců. „Snad mne tady nenajdou,“ přemítá, kdy zdáli slyší procesí lidí, kteří po něm pátrají. Záhy zvuky přehluší kejhání ptáků, mezi kterými se ukryl.

„Budeš vojákem,“ dozví se od svého otce Martin Tourský (316–397).

Sám válečník chce synovi zajistit dobrou budoucnost.  Z chlapce, který pochází z římské provincie Horní Panonie v dnešním Maďarsku a dětství stráví na severu Itálie, kam otce zavanou bojové povinnosti, se už patnácti letech vyklube statečný člen římského jezdectva.

Brzy si vyslouží důstojnickou hodnost a poté ho převelí k císařským gardistům do francouzského Amiensu. Život mu ale uchystá jiný osud, než postup po vojenském žebříčku.

Setkání s žebrákem

Je mrazivý večer, když se Martin na svém koni vrací v Amiensu zpátky do svého domovského tábora. U brány se k němu přitočí žebrák. Je polonahý a klepe se zimou. „Snažně vás prosím o malou almužnu,“ zašeptá a natáhne ruce. Martin zavrtí hlavou.

Ne, nemá u sebe ani peníze, ani jídlo. Chudáka mu je ale líto. „Dám ti polovinu svého pláště,“ navrhne a už svléká svůj důstojnický oděv. Seknutím meče ho přetne vejpůl a jednu část podává prostydlému muži, který po ní vděčně sáhne.

Vojsko vymění za poustevnu

Podle dochované legendy má jeho milosrdný skutek pokračování. V noci po příhodě s žebrákem ve snu uvidí do svého pláště oblečeného Ježíše Krista (7/1 př. n. l.–30/33 n. l.). Zjevení mu napoví, že se má vydat duchovní cestou.

Odchází z římské armády a nechává se pokřtít. Zůstává poustevníkem ve Francii, přicházejí k němu lidé, kteří naslouchají jeho myšlenkám. Nakonec sám příjme svěcení kněze. Zanedlouho ale zemře biskup z Tours.

Zdejší lidé mají jasno v tom, kdo by měl převzít jeho úřad. Svatý muž, který žije nedaleko od nich. „Přijměte biskupský úřad. Sotva bychom našli lepšího duchovního pastýře,“ naléhají na něj.

Neposlušní musí na pekáč

Martin ale vyznává chudobu a do úřadu se nijak nehrne. Proto se před delegací, která mu chce oznámit novinku o jeho zvolení, raději schová mezi husy. Jenže opeřenci prozradí jeho přítomnost svým kejháním.

Druhá legenda o tom, jak se zrodila svatomartinská tradice pečené husy, ovšem říká, že jednoho dne husy stále ruší Martinovo kázání. I tak zbožný muž jako je on se brzy naštve. „Neposlušní ptáci se musí upéct a sníst,“ nařídí.

Ať už skutečnost byla jakákoliv, jisté je, že Martin Tourský se v roce 372 opravdu stává biskupem ve francouzském Tours. Volbou do úřadu ale Martin nezpychne. Zůstane takový jako dřív. Poustevnický život až do své smrti nevymění za bohatství.

Dávky pro vrchnost

První svatomartinské vykrmené husy se na jeho počest se objevují zřejmě už za vlády císaře Karla Velikého (747/748–814) jako robotní dávky odevzdávané vrchnosti, Písemnou zmínku o téhle tradici ale zanechá až Anton von Snakenburg (†1476), mnich z kláštera v Corvey.

Podle něj v roce 1171 dal jistý Othelricus von Svalenberg zdejším mnichům „stříbrnou husu jako dárek.“ U nás jsou běžné v 16. století, kdy například v roce 1535 kroměřížský řeznický cech nařizuje, že se husy mohou prodávat od svátku svatého Václava (28. září) až do doby týden po svatém Martinu (tedy do 18.listopadu).