Není všechno zlato, co se třpytí. Ví to i anglický cestovatel Martin Frobisher, horkokrevný prchlivec, který si nikdy nebyl schopný připustit chybu. „Vypadá to jako zlato, tak to prostě je zlato!“ mračí se před těmi, kteří si dovolí jeho nález zpochybňovat.
Pointa? Tím, co dobrodruh přivezl z cest, jsou nakonec vyspraveny veřejné cesty. Z pyritu, respektive disulfidu železnatého (sloučeniny železa a síry) a jedné ze železných rud, jde totiž zbohatnout opravdu jen těžko, ačkoliv si to řada lidí myslí.
Na takové se hodí přiléhavá přezdívka, kterou si pyrit vysloužil – zlato hlupáků.
Komedie plná omylů
Jedním z těch největších troubů je právě Martin Frobisher (asi 1535–1594). Nezanedbatelnou roli v tragikomickém příběhu ale hraje i jeden italský alchymista a také anglická královna Alžběta I. (1533–1603).
To se píše rok 1576. Frobisherovi je 41 let a konečně se dočkal příležitosti, na kterou tak dlouho čekal – povede vlastní výpravu, za hledáním severozápadního průjezdu, který by otevřel lodím cestu mezi Pacifikem a Atlantikem ledovými vodami kanadské Arktidy.
Jenže výpravu od začátku stíhá jedna pohroma za druhou. Vichřice, bouře, zajetí několika členů posádky, kteří už se se svými druhy nikdy neshledají. A do toho všeho zákeřné ledové kry, které lodě pošlou na zpáteční cestu dřív, než bylo v plánu.
Domů se Frobisher vrátí s kupou hrůzostrašných historek a také černými kameny se žlutými žilkami, které pokládá za zlato. Dva povolaní experti pro něj ale nemají dobré zprávy. „Je to bezcenné,“ oznámí mu. Tím by mohla celá komedie plná omylů skončit.
Dejte na mě, to je zlato!
Jenže to by nesměl Frobisherův hlavní podporovatel Michael Lok (cca 1532–cca 1621) ukázat kámen muži jménem Giovanni Battista Agnello, italskému alchymistovi, žijícímu v Londýně. „Zlato!
To je určitě zlato,“ nechá se slyšet učenec a Frobisher ví, že má vyhráno. Tuší sice, že s cenným kovem to nebude tak horké, jeho nenasytné ego mu ale nedovolí uznat chybu.
A tak mu ten bezcenný kus pyritu, zdařilé to imitace zlata, který se zpracovával už ve starověku (v oblibě ho mají hlavně Egypťané) otevře cestu k dalším výpravám, do kterých z vlastní kapsy investuje nemalou částku i sama anglická královna.
Frobisherova expedice s pořadovým číslem dvě, která z Londýna vyrazí v květnu 1577, už má sběr drahocenné horniny jako svůj hlavní cíl. Domu se námořníci vrátí s 200 tunami pyritu, mimochodem vůbec nejrozšířenějšího sulfidu v zemské kůře.
A protože rádoby odborníci opět prohlásí, že zaručeně obsahuje zlato, je brzy čas na další výpravu. Ještě předtím si ovšem Frobisher odskočí do Windsoru, kde mu královna za zásluhy pověsí na krk zlatý řetěz. V tomhle případě není o pravosti kovu pochyb.
Nafoukaný dobrodruh spláče nad výdělkem
Na začátku června 1578 se Frobisher za domnělou zlatonosnou horninou vydává naposledy. S sebou do odlehlých končin veze téměř 150 horníků, kteří pro něj vydolují kolem 1350 tun zlatavého minerálu.
Tentokrát už ovšem nenajde nikoho, kdo by mu potvrdil, že se v něm skrývá opravdové zlato a tak následuje tvrdý dopad na zem. Z chváleného pašáka je rázem opovrhovaný hlupák, který zpátky do vlasti přivezl bezcenné kamení.
Není třeba dodávat, že jak královna, tak další investoři své peníze už nikdy neuvidí.
